Jiří a ochrana přírody

Jiří Winter byl neúnavným návštěvníkem přírodovědných kroužků, kde pořádal besedy s dětmi. Byl iniciátorem (a posléze členem porot) mnoha přírodovědných soutěží a dalších aktivit v oblasti poznávání a ochrany přírody. Jeho zásluhou začal studovat přírodovědu MVDr. Přemysl Rabas, nynější ředitel ZOO Dvůr Králové nad Labem a aktivní ochránce přírody a životního prostředí, s nímž se Jiří Winter při jedné takovéto soutěži seznámil. Na ochraně přírody a životního prostředí se aktivně podílel. Byl několik let předsedou pražského Spolku ochránců zvířat. Miloval všechna zvířata. Vztah k nim našel díky kontaktu se ZOO, kam jako malý docházel se svým tatínkem zasklívat terária. Choval psy, kočky a škorpióny.  

"Od doby, co jsem na světě, si pamatuji, že jsem měl kolem sebe zvířata," řekl Mistr. "Doma jsme měli mloky a rybičky. Sice mě tato zvířátka zas tak moc nebavila, ale je lepší mít dvě tři velká akvária a čučet do nich, než čučet na televizi. Měl jsem rád zvířata, na která si můžu sáhnout. Všelijaké žáby, hady, želvu a chlupatá zvířata. Míň už mám rád ptáky, protože pták není rád, když ho někdo hladí, on totiž nesnese být rozježený.

Narodil jsem se v Holešovicích. Přesně v místě, kde je dneska konečná stanice metra. Naproti stojí obecná škola, do které jsem chodil. Otec byl mistr sklenářský a jedním z velmi dobrých kšeftů pro něho byla zoologická zahrada v Tróji, protože byl nejbližším sklenářem. Chodil tam dvakrát, třikrát týdně zasklívat, protože se stávalo, že třeba aligátor bouchnul ocasem a rozbil  v teráriu sklo. To samé varan. Nebo třeba opice hodila ořech a rozbila sklo ve stropě a tou dírou utíkalo teplo. Otec měl v zoo pořád nějakou práci a já tam jako malý kluk chodil s ním. Díky tomu jsem prožil dětství mezi zvířaty, ošetřovatelé i zvířata mě už znali a k některým zvířatům jsem vlezl i do klece."

K tygrovi určitě ne...

"K tygrovi ne, tam jsem nešel. Občas jsem nakoukl ke lvům nebo slonům, ti byli velice hodní.  Šel jsem také k jestřábům. Tihle ptáci rádi klovají do oka, protože oko se leskne. Takže když jsem šel k jeřábům, musel jsem si vzít s sebou koště, protože koštěte se jestřáb bojí. Znal jsem se výborně i s ředitelem zoo, ten zase měl přes zimu v předsíni na bytě lvici  Šárku."

Jaká zvířata máte nejraději? 

"Slona a nosorožce. Ty jsem doma neměl, ale jinak mým domovem prošlo dost různých druhů zvířat. Nejvíc jsem mě psů a koček... Měl jsem  různé psy různých plemen a všichni jsou fajn. Jako ochranář je nejlepší doga či vlkodav. Velký pes má v sobě sebevědomí, nebojí se, když někdo proti němu jde a nese si klacek. Malý pes v takovém případě zaútočí jako první, ale doga si takového člověka nechá přijít k sobě, nešílí, neštěká, protože ví, že na něho stačí. Když jsem byl malý, tak jsem doma pěstoval  žáby, měl jsem je naučené na mouchy. Mouchy jsem jim chytal přímo na slonovi, který se jmenoval Baby. Nebojím se zvířat, i kdyby to byla jakákoliv potvora."

Myslíte si že si zvířata zaslouží, aby po některých byly pojmenovány špatné lidské vlastnosti? Například takový vůl, kojot, skunk, hyena? 

"Zvířata jsou vždycky poněkud jiná, než si člověk myslí. Tak třeba se říká, že hyena je zbabělá, že čeká až se lev nažere a pak jde okousat zbytky. Vím ale, že jeden muž žil mezi hyenami asi pět let a pozoroval jejich zvyky. Zjistil, že když hyeny mají hlad, nečekají až najdou mršinu, ale dokáží si samy ulovit něco k snědku, protože hyena je statné zvíře, má dokonce nejsilnější chrup na světě, silnější než má lev. Žádné zvíře, které běhá po zemi, nemá v čelistech takový stisk jako hyena. Dovede si ulovit třeba i antilopu. A stává se, že jde okolo lev, hyeny zažene a sežere jejich úlovek."

Člověk má hodně ze zvířat. A zvířata zase někdy podlehnou člověku. 

"Uvedu příklad. Znal jsem v zoo papouška, který velmi rád jedl párky, což je dost absurdní. nebo jedna komtesa v Liberci si ochočila srnce a naučila ho žrát maso. Srnec pak byl velký jako jelen a měl trojnásobné parůžky. To není žádná bajka - když srnec pošel, zachovala se jeho lebka s parůžky."

Měl jste dost psů - máte rád všechny psy bez rozdílu nebo jen určité plemeno?

"Nechci říct určité plemeno, já určitá plemena eliminuji. Dělal jsem atlas psů, bylo v něm asi 300 druhů, a musel jsem se naučit jejich standardy. Některé druhy jsem ani neznal, protože se sem po válce ani nedostaly. A také moderní plemena, ty jsem znal jenom z fotek. 

Nikdo si to neuvědomuje, ale například čau-čau - dnes už běžný pes- se někdy po roce 1900, kdy Hašek redigoval Svět zvířat, pěstoval pouze v zoo. Byl to čínský divý pes, kterého nikdo v Evropě jako společníka neměl. Nebo tibetská doga - to bylo naprosto neznámé zvíře. To se týká i japonských plemen - některá přišla do Evropy před 60 lety, ale jsou i druhy, které se k nám dostaly teprve před 30 lety. Palácoví psíci se dostali do Evropy po povstání v  Číně. Tehdy vzbouřenci dobyli císařský palác a všechny psy si upekli a snědli. Psíků zbylo ais jen pět kusů, a ty zachránil britský důstojník,  který je přivezl do Anglie. Všichni pekiňáci jsou potomci zachráněného páru. Je to hezký psíček, vypadá jako  Číňané. Podle pověsti vznikl tak, že se velký lev miloval s malou něžnou opičkou a bůh jim nakonec požehnal, že mohou mít potomky (i když velikostí k sobě nejdou). Je proto hravý a něžný jako ta opice, ale má svou důstojnost a mračí se jako lev. 

Protože nejsem myslivec a nelibuji si ve střílení zvířat,  odpadá po mně velká skupina loveckých psů. Ti mají v genech už tisíce let zakořeněn lov a s topování zvěře. Mají takovou sílu, že dokáží poraněného jelena zakousnout. 

Mám rád, když pes dělá to, co se mu líbí, proto jsem měl vždycky psa, který patřil k nějakému společenskému plemenu. Chci psa proto, aby mě doprovázel, abych s ním mohl mluvit a aby to byl klidný pes, který by mi nikde neutíkal. A tak se mi původní počet zredukoval asi na 80 plemen. Z nich jsem si pak vybíral psa pro sebe. Mám rád psy velké a důkladné, ale líbí se mi i malý pes, jako například mopslík, taková miniatura dogy. Má vznešenost a chová se důstojně, jako by vážil metrák."

Slyšel jsem o vás historku, pravda, je to už také dlouho, že jste doma choval škorpióny. Jednou večer jste údajně pracoval a vaše žena vám přišla dát dobrou  noc. Vy jste ji měl říci: Pozor, pustil jsem na chvíli škorpiónky, nezašlápni je," Ona prý vypískla, a tak jak byla, v županu, utekla z domu a už se nikdy nevrátila...

"To je trochu drb, ale pravda je, že škorpióny jsem tehdy měl, asi dvanáct. A pravda je i to, že se jich moje tehdejší žena šíleně bála, ačkoliv - když mluvím o škorpionech, to jsou hezká a milá zvířata. Inspirují mě - dá se dokonce říci fascinují - zvířata, která tady na Zemi byla před stovkami milionů let. Byli tu ještěři,. byli tady  lidi, stavěly se domy, a tihle pravěcí tvorové se adaptovali. Škorpióny jsem měl rád, pěstoval jsem je. Pak jsem je daroval do nějakého kroužku, protože jsem byl nemocný a doma se o ně odmítli starat., krmit. je. Když jsem přišel domů ze špitálu, tak jsem si je už zpátky nevzal. U škorpionů je zajímavé, že potřebují k životu potravu, čili je pro ně nejlepší pěstovat šváby velké. Když si škorpion zlomí žihadlo, už mu nedoroste, nemůže nikoho uštknout, a může se živit jen tím, co přemůže klepety. Proto si je šetří."

Jak na tom byly za totality kreslené vtipy se zvířaty? Byl kolem těchto obrázků klid, nebo je rovněž pronásledovalo bdělé oko záchranářů ideologie? 

"Víc, než co jiného. tam se mohli vyřádit vždycky. když se nakreslil medvěd, tak se řeklo, že to znázorňuje ruský lid či ruského politika, takže medvěd byl víceméně velice problematickým zvířetem. Stejně tak na tom byl vůl, protože ten mohl připomínat kohokoliv, prase zrovna tak, a drůbež za Husáka kreslili jen sebevrahové.

Ředitel pražské zoo pan Veselovský v té době udělal kalendář s fotografiemi zvířat ze zoologické zahrady. Bylo tam celkem padesát dva druhů zvířat. Pan ředitel, protože je specialista na velké kočkovité šelmy a husice kanadské, dal na obálku kalendáře krásnou fotografii husy. Pod ní pak správný popisek Samec husy rudé. Lid v tom okamžitě poznal, co tím pan ředitel chtěl říci, a neštěstí bylo hotové. Pan Veselovský měl kvůli tomu ptáku na obálce kalendáře velké potíže, i když dokázala, že ej to opravdu samec husy rudé."

úryvek z knihy Průšvihy firmy Neprakta, Oldřich Dudek, 1997