Bedřich Kopecný

český novinář, spisovatel, satirik a kreslíř, spolu s Jiřím Winterem tvůrce kresleného humoru

(1.3. 1913 Vídeň - 1. 11. 1972 Praha) 

Spoluzakladatel firmy Neprakta, novinář, spisovatel, fejetonista, orientalista, kreslíř a námětář Jiřího Wintera. Pojilo je nejen pracovní nasazení, ale také celoživotní přátelství. Na tvorbě kresleného humoru spolupracoval od roku 1949 do roku 1970. Společně publikovali téměř 10 tisíc kreseb.  

ŽIVOT

Bedřich Kopecný (při křtu dostal ještě jméno Kazimír) se narodil ve Vídni. Otec byl důstojníkem c. a k. armády. Po vzniku ČSR se rodina přestěhovala do Prahy, otec sloužil až do penzionování v Československé armádě, jako důchodce byl řadu let velitelem Vojenské plovárny v Praze na Klárově. Materiální problémy během První světové války a poválečná epidemie španělské chřipky poznamenaly zdravotní stav celé rodiny: všechny tři děti (čtvrté zemřelo) byly podvyživené a chudokrevné, mladší Bedřichova sestra Marie následkem chřipky trvale ohluchla, Bedřich onemocněl paratyfem s vážnými následky.

Maturoval v roce 1931 na První české reálce v Ječné ulici. Ve škole získal znalost němčiny a francouzštiny, později se během prázdninových cest naučil italsky, španělsky a rusky. V letech 1931 až 1936 studoval na ČVUT v Praze (inženýrské stavitelství), školu nedokončil. Po dvou letech vojenské služby (1937 - 1939) odešel do civilu v hodnosti poručíka čs. armády. Občanské povolání: novinář, kreslíř a spisovatel.

Od srpna 1939 do května 1947 zaměstnán jako disponent fy. Orientální zajímavosti, Karlovo náměstí - Václavská pasáž. Popis činností: restaurátor, znalec orientálního umění a koberců. Zájem o kuriozity především z Orientu ho vedl ke studiu perštiny a arabštiny. Seznámil se s řadou výjimečných lidí (A. V. Frič - cestovatel, T. R. Field - básník, Jakub Hron - spisovatel ...), v roce 1940 se spřátelil s mladým sběratelem starožitností Jiřím Winterem. Ten se od něj učil znalostem orientálních předmětů.

Důstojnických zkušeností z prvorepublikové armády využil během Pražského povstání a ve dnech po něm. V červnu 1945 znovu vstoupil do armády, k ženijnímu útvaru. Při likvidaci staré miny utrpěl těžký úraz s následnou ztrátou všech zubů. Do civilu propuštěn v roce 1946, zprvu zaměstnán u svého švagra, kamenosochaře Antonína Žemličky jako kameník, několikrát hospitalizován ve vojenské nemocnici, zůstal natrvalo bez chrupu. Na podzim 1948 se znovu nechal zaměstnat v Orientálním bazaru u V. Kabáta na Václavském náměstí v pasáži Fénix.

V červnu 1949 byl odsouzen ku třem měsícům žaláře za "Zločin neoznámení trestních podniků" (§12, čl.1/2 z č. 50/23 Sb.); neoznámil policii povědomí o kontaktu jednoho hostinského s emigrantem. Patrně provokace ze strany StB. Trest (leden - duben 1950) vykonal jako horník na dole Fierlinger (dříve Mayrau) ve Vinařicích. O rok později nastoupil šestiměsíční brigádu v rudném dole v Mníšku pod Brdy. V červnu 1951 podle dekretu č.88/1945 Sb. (O všeobecné pracovní povinnosti - Akce "A") byl přidělen na rok do uranového dolu v Příbrami - Bytíz. Ve volném čase maloval pro tamní ochotnický soubor divadelní kulisy a také režíroval. Během práce na uranu utrpěl úraz - zranění tváře, s chronickými bolestmi, jichž se už nikdy nezbavil.

V roce 1954 vykonával pomocné kamenické práce na výstavbě Stalinova pomníku v Praze. Ze zdravotních důvodů práci po třech měsících opustil. Pro stálé zdravotní potíže byl v následujících letech mnohokrát hospitalizován. Nadále se už věnoval výhradně publicistické činnosti. Od roku 1965 byl řádným členem Fondu výtvarných umělců.

Naposled hospitalizován byl v říjnu 1972 na lůžkovém oddělení OÚNZ v Praze 1, kde 1. 11. 1972 zemřel ve věku 59 let. Urna, uložená do rodinného hrobu na Šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze 6 byla v listopadu 2014 ze zrušeného hrobu přenesena do společného hrobu s Jiřím Winterem na Olšanských hřbitovech v Praze. O umístění se postarala paní Daniela Pavlatová, manželka Jiřího Wintera.

DÍLO

Od roku 1939 publikoval (pod svým jménem a pod různými značkami) v denním tisku a v časopisech povídky, rozhovory, reportáže z cest a satirické črty, kreslil k nim vlastní ilustrace (Národní politika, Letem světem, Pražanka, Polední list, Pražský list, Nedělní list, Expres, Český dělník). Po válce začal pravidelně psát pro časopis Svobodný zítřek sloupek cestopisných reportáží s aktuálními postřehy smyšleného Sajída Abdula k politické situaci v poválečném Československu. U čtenářů oblíbené články vycházely jen do léta 1948. Kromě toho psal básničky, kulturní kritiky a písňové texty. V srpnu 1948 si do sešitu básní k textu písničky RAKETA poznamenal "Neprakta step". Je to první písemná zmínka názvu NEPRAKTA.

Vzpomínka na Bedřicha z knihy Na návštěvě u Neprakty, Petrklíč, 2000

"S Bedřichem Kopecným jsme se poznali už za války, jako sběratelé orientálních kuriozit. Bedřich byl čítankový příklad bohéma. Nadaný, vtipný, urostlý fešák, výborný společník, vždy mírně, ale sympaticky přiopilý. Miloval bohatýrské flámy, třeba od svých narozenin 1. března do svého svátku 7. března slavil Bedřichonoce, nepřetržitě sem dní a nocí. Chodíval s dvoulitrovou bandaskou pro pivo, a protože v hospodách byla pomalá obsluha, vracel se někdy za dva nebo tři dny. Ale pivo donesl vždycky. "

Na přelomu října a listopadu 1949 založil spolu s Jiřím Winterem "firmu na výrobu kresleného humoru" nazvanou NEPRAKTA. Od prvního dne autoři zapisovali všechny vytvořené kresby pod pořadovými čísly s datem předání do redakce a datem uveřejnění. První vtip se značkou Neprakta uveřejněn 20. 11. 1949 v nedělní příloze Svobodného slova. Během prvních měsíců tvorby se spolupráce ustálila na oboustranně výhodném poměru, Bedřich Kopecný vymýšlel náměty vtipů a Jiří Winter prováděl finální kresbu. Pro Svobodné slovo psal Bedřich krátké satirické postřehy, pohádky pro děti, pravidelný hlavolam do oddílu "Duševní čtvrthodinka" (1951 - 1961), z jeho textů vzniklo několik rozhlasových relací, africké pohádky "Kala Kala" četl v rozhlase Miloš Kopecký.

Během dvaceti let "Neprakty" uveřejnil Bedřich Kopecný ve spolupráci s Jiřím Winterem deset tisíc kreseb; ze samostatné tvorby přes dva tisíce článků a ilustrací.

OCENĚNÍ

V roce 1960 byli Kopecný s Winterem oceněni I. cenou ve výtvarné soutěži Festivalu humoru a satiry Haškova Lipnice. Základem hodnocení byly výstavy kreseb, uspořádané v předcházejících měsících v Liberci a v Praze. Při instalacích uplatnil Bedřich nevyčerpatelnou fantazii, když mezi vystavená díla umístil množství kuriozit z depozitáře muzea. Obě výjimečné výstavy získaly mezi diváky obrovský ohlas. Mezi nejúspěšnější expozice autorské dvojice patřily kromě zmíněných také instalace v Roztokách, v Plzni, v Praze, v Kodani, Moskvě, Paříži, putovní výstavy v Německu, v Polsku. Dne 16. prosince 2015 byl Bedřichu Kopecnému rozhodnutím rady Městské části Praha 1 slavnostně předáno ČESTNÉ OBČANSTVÍ PRAHY 1 (In memoriam) za umělecký přínos a osobní statečnost. Insignie Čestného občanství převzala z rukou Oldřicha Lomeckého, starosty městské části Praha 1, paní Daniela Pavlatová.

O nalezení hrobu a uchování památky Bedřicha Kopecného se zasloužilo hned několik lidí. Mezi nimi také Daniela Winterová, která nechala urnu Bedřicha Kopecného i s jeho rodinou přemístit na hřbitov v Olšanech, aby Jiří Winter i Bedřich Kopecný měli opět blízko k sobě. Více si můžete o zapomenutém hrobě, odebraných urnách nebo vyhozeném dědictví Bedřicha Kopecného dočíst v časopisu Gag.

Bedřicha Kopecného dnes nikdo nezná. Je to škoda. Byl prvním námětářem Jiřího Wintera, celoživotním kamarádem. Jeho humor byl intelektuální, s přesahem. Také sám vynikal jako malíř a kreslíř. Jeho olejomalby a kresby se poprvé dočkaly zveřejnění při příležitosti udělení ČESTNÉHO OBČANSTVÍ na Praze 1 v roce 2015. Zde si můžete prohlédnout galerii akvarel a kreseb. 

O Bedřichu Kopecném Jiří Winter napsal: "Už za války jsem se seznámil s Bedřichem Kopecným. Poté, co v roce 1939 zavřeli vysoké školy, zanechal navždy studia na stavební fakultě a otevřel si se společníkem Tomkem ve Václavské pasáži krámek s orientálními kuriozitami. Do toho "Orientbazaru" jsem si chodil vybírat věci do sbírek - koberce, šavle, pistole a revolvery - a s Kopecným jsme vedli odborné řeči nad japonskými soškami, africkými maskami či na zbytky mumifikovaného člověka z faraónovy hrobky. Kopecný byl vtipný kumpán a měl spoustu zájmů, byl o deset let starší a rád jsem si s ním povídal.

Po válce krámek stále ještě existoval a s Bedřichem jsme se pravidelně scházeli. S postupem doby se i on zamýšlel, čím se dál živit. V té době psal fejetony do Svobodného zítřku. Dělal si v nich legraci z absurdit nového československého režimu, ale děj se odehrával v arabských zemích, aby ta podobnost nebyla moc nápadná. Někdy si k tomu kreslil i obrázky. Měl pro ten žánr cit.

Bedřich měl chatu v Klínci, já na Bojově v kopci nad nádražím, takže jsme to měli k sobě kousek a mohli se scházet i mimo Prahu. Většinou v místní hospodě, kde jsme pilně debatovali o budoucnosti. Jedním ze společných nápadů byla tvorba kreslených vtipů. Kopecný měl s prací pro noviny zkušenosti a já jsem z grafické školy teoreticky věděl, jak má novinová kresba vypadat. Zkusili jsme vymyslet několik veselých obrázků a také jméno. Kopecný měl od začátku dobrý nápad - všechny kresby, které jsme nosili po redakcích, pečlivě čísloval a zapisoval do sešitu s datem, kdy jsme vtip předali a kdy v novinách vyšel. V zapisování a číslování jsem pokračoval celých 60 let, kdy kresby firmy Neprakta byly uveřejňovány.

½ Neprakty - Bedřich Kopecný byl znám coby malostranský bohém. Vysoký, urostlý, černovlasý fešák, výborný společník, téměř stále, ale sympaticky přiopilý. Bydlel v Thunovské ulici pod Zámeckými schody na Malé Straně. Ve vedlejší hospodě U krále brabantského trávil spoustu času. Sedl ke stolu, jakmile otevřeli, poručil pivo a tři čtyři hodiny pracoval. Vzniklo deset, patnáct námětů na vtipy; první byly vynikající, další dobré, ty poslední už nestály za nic. Všechno zapisoval nebo kreslil na lístečky a do notýsků, jež mi následně předával a já udělal ilustraci. Pak jsem s tím chodil po redakcích a nabízel. Zprvu jsme sice chodili spolu, jenže se často stalo, že přítel nepřišel na schůzku střízlivý a do redakce jsme nemohli; no a tak jsem to většinou obcházel sám. Kreslený humor jsme dělali společně, s několika delšími přestávkami, až do roku 1970. Když Bedřichovi zemřela matka, rozhodl se, že se srandičkami už nechce mít nic společného a začal psát román o loupežníkovi Babinském. Navíc ho zrazovalo zdraví a trávil hodně času po ambulancích a nemocnicích. V té době jsem oslovil spisovatele Miloslava Švandrlíka, jemuž jsem už deset let ilustroval jeho knihy. Milínek se stal mým druhým spolupracovníkem a společně jsme publikovali přes dvacet let. Nejen kreslený humor, ale i komiksy, zvláště pro dětské časopisy."

O Bedřichu Kopecném z knihy Černá linka černou tuší, Jiří Winter a Jaroslav Kopecký, 2012

Bedřich Kopecný - vynikající autor v oblasti humoru psaného i kresleného. Spolu s kreslířem Jiřím Wintrem založili tvůrčí dvojici NEPRAKTA. Originální, nenapodobitelné náměty Bedřicha Kopecného pak řadu let jiskřily na stránkách Dikobrazu i jiných časopisů.

Žel dnes už můžeme jen vzpomínat na doby, kdy na porady Dikobrazu přicházely jeho typické kartičky, na nichž navrhoval kresbu i text. Byly to vzácné chvíle, kdy se mohl člověk od srdce zasmát. Ve vtipu Bedřicha Kopecného byla nejenom náramná legrace, ale často i hluboká životní filozofie. Humor mu nebyl živností, ale potřebou, nutností, životním názorem. Měl ty nejzákladnější předpoklady, aby mohl dělat humor dobře: měl veliké srdce a prožil bohatý život. Bohužel však nepříliš dlouhý. Zemřel před šesti lety a letos 1. března vzpomínáme jeho nedožitých pětašedesátých narozenin.

Dikobraz č. 9 - 1. března 1978