Neprakta antropolog

Za dveřmi je přijímací pokoj plný rituálních masek z Afriky, Asie i Ameriky. Na vitríně sedí skoro metrová loutka čerta z doby Matěje Kopeckého, za sklem je jantarová lebka, a v čestném rohu místnosti trůní půldruhého metru velký, japonský bůžek Džizó, který prý z lásky k lidem sestoupil do podsvětí a domlouval tam ďáblům, aby hříšníky moc netrápili.

"Je to vlastně postava boha milosrdenství. Je velmi sympatická, ačkoliv žije v pekle. Buddhistické peklo není jedno, jak to máme třeba my, křesťané, ale buddhistických pekel je osm. A do každého pekla patří mimo démonů, kteří tam mučí nebohé smrtelníky, také jedna postava japonského boha milosrdenství, protože on sešel do pekla z vlastní dobré vůle, aby se tam za zemřelé přimlouval. A tak se rozdělil na osm kousků a v každém pekle je jeden "roku-džizó". "

To už promluvil pán domu, který se rád pochlubí dalšími kuriozitami. Třeba lámaistickou maskou "pána hřbitovů" Šošimoie. Je to velká lebka s dlouhými zuby, výjimečná třetím očním důlkem uprostřed čela. Tím okem vidí i pod povrch věcí. Čelenka je vytvořena z pěti malých lebek, také řádně zubatých.

"Když se dělá tanec cam, to je taková estráda před lámaistickým chrámem, konají se obřadní tance. Doba tance začíná tím, že přijde pán hřbitovů Durto-dagva, tančí a tím vlastně posvětí pódium. Pak tam mohou vtančit ostatní bohové a předvést tanec, který je Pravda. Kdo z přihlížejících si nasadí masku, ten se ztotožňuje s tím, kterým bohem. Kdyby tam totiž vběhl obyčejný smrtelník, okamžitě se skácí mrtev k zemi. A když tanec končí, objeví se zase Durto-dagva, jakoby odpečetí vstup do chrámu od tabu, a zase tam mohou proudit věřící."

Chtěl bych čtenáře "Alba strašidel" tím úchvatným prostorem provést, a tak ptám: "Většina těchto předmětů vzbuzuje na první pohled strach, ale máte tu něco, co se strašidel týká konkrétně?"

"Tady, nad stojanem se samurajskými meči je japonský obraz, znázorňující sen samuraje Raika. Zatímco spí, vznášejí se nad ním všechna strašidla, která sužují Japonsko. Až se samuraj probudí, rozhodne se, že svou zemi strašidel zbaví a vypraví se s kamarády do sídla ďábla Šutendodži, vrchního velitele všech strašidel.

Je řada záležitostí mezi nebem a zemí, které nebereme tak, jak máme. Zatímco příběhy z dějin si lidi zvykli brát smrtelně vážně a každý, kdo si z nich tropí, byť i nevinné žertíky, je podezřelý, říši strašidel jsme se rozhodli jenom zesměšňovat. Možná je to tím, že si přece jen nejsme jistí, jestli náhodou... A přitom se strašidla již dávno stala součástí našeho života. Se vší úctou a vážností. V Japonsku mají takovou tradici, které si velmi vážím. Strašidla nezesměšňují a neříkají dětem, že nejsou. Děda si večer usadí děti kolem sebe a vypráví jim strašidelné příhody. A japonské strašidelné příběhy nejsou žádná selanka. Vedle jejich pohádkových bytostí jsou naši hejkalové a jezinky jen večerníčci na dobrou noc. Japonci mají strašidel mnohonásobně víc než my. A tak děda vypráví, děti bez dechu poslouchají... a pak dědeček najednou řekne: "Chlapče, dojdi do kůlny pro lampičku" a oslovené dítě musí jít. Jinak by se mu ostatní posmívali. Po další hrůzostrašné pohádce pošle jiné dítě ke studni pro kamínek, a tak pořád dokola. Ta tradice učí děti, že strašidla sice nejsou, ale že bychom si měli umět hrát na to, že jako jsou. To se mi velice líbí. Už proto, že mám strašidla rád."

"Jste znám, co by zasvěcený sběratel; ke všem předmětům máte příběh, i když to jsou často věci nadmíru kuriózní."

"K sběratelství mě, asi jako většinu lidí, přivedla náhoda. Když jsem poprvé uviděl v pražském Náprstkově muzeu tyhle fantaskní věci - masky různých démonů a všelijakých jiných potvor - najednou jsem poznal, že je to prostředí, kde se cítím velice dobře a které mám rád. Zájem o tuto problematiku mě chytil natolik, že se z toho časem stala sběratelská specializace. Každá maska, pokud o ní něco víte, je mimo jiné i dokumentem své doby a kultury toho kterého kmene či národa. To jsou věci, o které se zajímám."

To už jsme z přijímacího pokoje prošli do pracovny. Ve velké zasklené knihovně by každý hledal objemné svazky historické literatury a několik encyklopedií, jak by se na vzdělance Wintrova formátu slušelo. Ale chyba lávky. Na policích jsou vyskládány lidské lebky a na zvláštním stojánku spatří oko návštěvníka tři tisíce let starou mumifikovanou ruku egyptské princezny. Jednou mi u té knihovny vypravoval Mistr příhodu s Janou Brejchovou a Jaromírem Hanzlíkem v hlavní roli. Paní Brejchová při jedné z návštěv obdivovala tuhle sbírku a projevila přání přivést sem také Jaromíra, který se všeho kostěného nadmíru obával a štítil. Asi očekávala vyléčení jeho fobie šokem, leč opak byl pravdou. Dokonce následně, když měl na vinohradské scéně hrát Hamleta, nepřinutil ho režisér Dudek vzít do ruky komikovu lebku. Kritika pak chválila neobvyklé a zajímavé pojetí inscenace.

"Co se týká lidských lebek - přes půl dětství jsme bydleli blízko pražské zoologické zahrady. Protože mám rád zvířata a zajímalo mě, jak vypadají nejenom zvenku, ale i uvnitř, začal jsem sbírat nejdříve zvířecí lebky. Přejít od zvířecích k lidským bylo jen logickým vyústěním. Z lidské hlavy umí ten, kdo tomu rozumí, vyčíst spoustu zajímavých věcí. Můžete si vyvodit, jestli dotyčný byl hezký nebo naopak to byl nějaký chudinka, jakou měl postavu a tak dále. Jsou to velice zajímavá pozorování. Antropologické studium mě zamlada velmi lákalo. Protože však zavřeli ve dvaačtyřicátém roce vysoké školy, nestal jsem se antropologem, nýbrž kreslířem. Takže z té vědy mi zbyl akorát koníček."

"Lebek mám v domě na pět set, nejen lidských, ale ty člověčí jen s nějakým příběhem nebo kuriózním zraněním. Třeba 20 tisíc let stará lebka Indiána z brazilského naleziště Grand Chaco, která má uprostřed čela otvor po pravěké trepanaci. Je poznat, že pacient operaci nepřežil, neboť okraje kulatého otvoru nenesou žádné známky zhojení. Naproti tomu je zde lebka bojovníka z armády Marca Aurelia, která válčila na sever od Panonie a dostala se až k dnešnímu Trenčínu. Na lebce je vidět strašné zranění, způsobené pravděpodobně sekerou nebo dvouručním mečem. Rána se táhne přes půl hlavy a zbraň se zastavila až o skalní kost. Ale voják to kupodivu přežil. Přišel o oko a díky zranění mozku pravděpodobně i o značnou část inteligence. Ale při bojování mu to asi nevadilo, a protože je ta lebka z vojenského hrobu, je zřejmé, že bojoval dál, až holt při nějaké bitvě ho jeden z našich předků píchnul šikovněji..."

"Tolik zvláštních a tajuplných předmětů pod jednou střechou asi navozuje pořádně strašidelnou atmosféru. Nebojíte se chodit kolem nich jen tak, nestraší vás v noci?"

"Mám tady různé věci, třeba tibetské zaklínací předměty, které jsou opravdu očarované - ty by spíš mohly strašit. Ale nestraší. Když se k nim člověk chová slušně, duchové se k němu chovají také slušně. Víte, lidé tomu nevěří, ale když byla nad nějakou věcí vyslovena kletba, celé generace jí věřily, stala se součástí rituálů a byla zasvěcována krví, nasála do sebe určité fluidum. To ale cítí jen ten, kdo o tom něco ví. Třeba dýka, užívaná v Tibetu při nekromantických zaklínáních - je to vlastně jediná zbraň proti zlým duchům v případě, že se takový démon zhmotní víc, než jsme si přáli - užívá se proti těm nejděsivějším duchům, je zakončena trojhranným hrotem a je prý složena ze všech vesmírných kovů. Pokud vám tu dýku ukážu, nic moc vám to neřekne. Jednou byl u mě na návštěvě Ind - brahmán vysokého svěcení. Já mu chtěl jednu z těch dýk, naprosto netypickou a unikátní, ukázat. Podal jsem mu ji hrotem k němu. Vyděsil se tak, že ho málem ranila mrtvice, protože přesně věděl, o co jde. Tak je to se všemi kouzly - platí na toho, kdo o nich hodně ví. Neznalému neublíží. Ale tak je to ostatně v celém životě - trouba, který toho moc neví, je na tom nejlíp. A zasvěcený člověk má starosti."

"Je vidět, že se strašidly a démony jste jedna ruka. A co vaše duše - upsal byste ji čertu?"

"Jestli bych se upsal čertu? Již mnohokrát jsem čerta maloval, a proto bych se od něho nadál kulantního jednání. Očekával bych ty nejvýhodnější podmínky. Stejného jednání bych se chtěl nadít i od všech ostatních strašidel. Rád je kreslím, rád je poznávám, a tak si myslím, že s nimi i dobře vycházím."

z knihy Tučná linka černou tuší - Jaroslav Kopecký