Karikatura

"Označení karikatura je z italského slova caricara, což znamená přehánět; tedy kresba musí potlačit nepodstatné, vynechat nebo omezit, a naopak podstatnou věc nebo charakteristiku přehnat a zvýraznit. Výsledek je přehnaný, avšak často realističtější, než třeba fotografie. 

Tajemství karikatury spočívá v tom, jak umí kreslíř odlišit podstatné od nepodstatného, jak dokáže citlivě analyzovat skutečnost. Tedy, jak tu skutečnost dobře zná, protože každý detail musí prozrazovat znalost tématu. Musí vědět, co dělá z každé ženské ženskou, z jaké ženské jakou ženskou, o typu člověka musí vypovídat ruka, vlasy, ústa, postava, sebemenší detail, charakterizující to, co chce karikaturista sdělit."

"Novinová karikatura existuje stejně dlouho, jako noviny. Před víc než 150 lety sice začínala karikatura, ale nebyli žádní karikaturisté - specialisti." 

"Renomovaní malíři a kreslíři začali dělat novinovou kresbu, aby vypadala vesele, ale byla to normální akademická kresba. Jenže páni na té kresbě měli výstředně střižené vousy nebo byli přehnaně tlustí, hubení, dlouzí, prostě to byla groteska. V našich novinách dělal takové kresby třeba Luděk Marold, od něhož je na výstavišti panoráma bitvy u Lipan.

Vlastní karikatura se začala rozvíjet až se začátkem 20. století. Pořád ji dělali akademičtí malíři, kteří ale kromě obrazů, také dělali obrázky do novin, třeba jen z bujnosti. To, co jsem kreslil já, je něco jiného. Naše generace byla první, která se na karikaturu specializovala. Předtím to byli lidé jiného zaměření, a kromě toho také karikaturisté. My už jsme byli karikaturisté, a kromě toho jsme občas udělali obraz, ilustraci, plakát, reklamu - čistě jen z toho důvodu, že veselými obrázky v novinách bychom se tehdy neuživili."

"Nikdy jsem se nevyhýbal žádné zakázce. Nedělal jsem žádné státní nebo stranické objednávky, jen občas nějakou kresbu na obálku se společenskou, nebo aktuální tématikou, ale jinak bylo jasné, že styl mé kresby se k tepání společenských nešvarů a kapitalistických zlořádů nehodí a tudíž mne s tím nikdo neobtěžoval."

"O to raději jsem kreslil jiné věci, které se třeba ostatním karikaturistům zdály nedůstojné a nehodné jejich tvůrčí potence. Třeba tácky pod pivo, takové ptákoviny, které jsem nikdy nedělal, to mne vždycky lákalo a jakákoliv změna mne těšila. Navrhoval jsem dětské hračky, stavebnice, houpací kohouty, koně a slony, společenské stolní hry, dělal jsem loutky, zápalkové nálepky, odznaky, různé reklamní předměty jako zrcátka, kapesníčky, figurky, firemní kalendáříky a spoustu dalších drobností... Říkám si, že když jsem výtvarník, tak bych měl umět všechno. Na Muchovi ale nikdo nechtěl humorný obrázek, protože to se tehdy ještě moc nežádalo, ode mne si zase na druhou stranu nikdo neobjednal monumentální malbu. Mám rád autory, kteří si nemyslí, že tohle je něco víc, nebo něco méně."

"Traduje se, že humorista je smutný, rozervaný a nešťastný člověk. Nevěřím, že rozervanec a nešťastník může dělat dobrý humor. Někdy může být člověku smutno, to musí umět překlenout, ale kdyby byl permanentně otrávený, tak nemůže dělat humor. Já se musím při práci bavit. Možná je to neskromné, ale kdybych se nebavil já, jak bych mohl žádat, aby se nad mými vtipy bavili jiní? Když se mi to nelíbí, tak to nemám dávat z ruky a mám na tom pracovat tak dlouho, až je to alespoň trochu k světu.

Pro dobrého karikaturistu z toho vyplývá nutnost nikdy neztratit kontakt s živými lidmi. Karikaturu nelze kreslit v izolaci malířského ateliéru, ale musí vycházet z každodenního styku se světem, tvůrce musí být neustále mezi lidmi a vědět, co momentálně hýbá světem, jaké radosti a trápení prožívají spoluobčané, jaká je nálada, jaká se nosí móda, co je nového v kultuře i v politice. Jen tak mohou být nakreslené obrázky výstižné a živé. A jenom tak si najdou cestu ke svým čtenářům."

"Karikatura musí být především vtipná." 

"To, co se považovalo za satirickou karikaturu, vyobrazení velkého kolonizátora, vojáka nebo kapitalisty, který okovanou botou zašlapával ubohé domorodce, nebo naopak osvobození domorodci velikou nohou vykopávali ony imperialisty ze svého území, to byly dvě stále se opakující varianty nepřátel socialistického zřízení - nebyly vůbec vtipné a nedělal jsem je.

Považuji za úspěch, že moje kresby jsou po čtyřiceti, padesáti letech pro čtenáře "čitelné", a že skoro každý pochopí znázorněný vtip, aniž by k tomu musel znát tehdejší souvislosti. Na mé výstavy chodí stále množství návštěvníků a přesto, že to jsou kresby z druhé poloviny dvacátého století, i ve století jedenadvacátém jsou známé. Už třetí nebo čtvrtá generace čtenářů moje kresby zná, tak si myslím, že v tomto směru se mi povedlo všechno, co jsem chtěl.

Karikatura z dnešních tiskovin úplně vymizela. Kreslený vtip je pro noviny, které musí svým majitelům především vydělávat, drahým luxusem. Na doplnění volného místa na stránce dá vydavatel radši reklamu, za níž ještě dostane zaplaceno, zatímco vtip je pro něj zbytná záležitost, kterou po něm navíc nikdo nevyžaduje. Reklam a inzerátů je pořád dost, tak se asi kreslené vtipy do novin už nevrátí. Možná se objeví vtipné kreslené reklamy, ale nebude jich tolik, aby se tím karikaturista uživil. Ten obor už nikdo nevzkřísí, a na dobu Dikobrazu a jiných humoristických časopisů nám zbývá jenom vzpomínat." 

Z knihy Tučná linka černou tuší, Jiří Winter a Jaroslav Kopecký, 2012