Miloslav Švandrlík

český spisovatel a humorista

(* 10.8.1932 v Praze, † 29. 10. 2009 v Praze)   

Spisovatel, humorista a námětář Jiřího Wintera. S Jiřím Winterem se setkal v redakci Dikobrazu v polovině 50. let. V roce 1960 vyhrál literární soutěž Haškovy Lipnice a na výzvu havlíčkobrodského nakladatelství napsal novelu Krvavý Bill a viola, kterou mu ilustroval vítěz lipnické výtvarné soutěže Neprakta. Od roku 1960 pak Winter ilustroval téměř všechny jeho knihy, povídky a komiksy. Švandrlík převzal "funkci" námětáře po Bedřichovi Kopecném v srpnu 1970 a pod značkou Neprakta-Švandrlík publikoval přes 20 tisíc kreslených vtipů. 

Jiří Winter o Miloslavu Švandrlíkovi napsal: "Koncem padesátých let začal nosit do redakce Dikobrazu svoje básničky a povídky hubený černovlasý mladíček Miloslav Švandrlík.  Na začátečníka to byly věci překvapivě dobré, a tak se nový autor na stránkách časopisu brzy zabydlel. Dohromady nás ale dala až Haškova Lipnice. To bylo tak. V roce 1960 byl na Lipnici uspořádán festival humoru a satiry, soutěžilo se tam v různých kategoriích, a Švandrlík vyhrál cenu za literaturu, já zvítězil v soutěži výtvarné. Tehdy bylo v Havlíčkově Brodě krajské nakladatelství a dařilo se mu dost špatně. Krajská nakladatelství totiž mohla vydávat jen regionální autory, ale pouze takové, kteří nepřerostli hranice toho kraje. A ty zase nikdo nechtěl číst. V téhle situaci napadlo šikovného šéfredaktora pana  Čábelu, že když jsme vyhráli Lipnici, stali jsme se vlastně regionálními autory, a tudíž by nám mohl něco vydat. Švandrlík napsal románek " Krvavý Bill a viola", a já to ilustroval a za dva dny se to prodalo. Následoval román druhý, třetí, do toho dvě moje knížky vtipů, další románky, soubor povídek, až k poslednímu titulu  "Černí baroni". Potom už nakladatelství  zrušili. 

Během těch osmi let jsme se Švandrlíkem zjistili, že si rozumíme, dělali jsme spolu pro dětské časopisy Příhody žáků  Kopyta a Mňouka, comics o neandrtálských dětičkách Sekovi a Zule, a  když přítel Bedřich ztratil pro vleklou nemoc zájem o jakoukoliv spolupráci, začal  Švandrlík vymýšlet i vtipy. Dělal to s nadšením, protože rád kreslil, i když hrozně a v redakci museli jeho kresby namáhavě luštit. Když jsem prohlásil, že jeho kresby jsou na úrovni osmiletého nenadaného dítěte, potěšilo ho to, protože věděl, že jeho výtvarný projev je na úrovni nenadaného dítěte šestiletého. Ale to mu neubralo na suverenitě. 

Bývali jsme spolu na všelijakých besídkách a často k nám přicházely děti a chtěly kresbu do památníčku. Třeba si přišla holčička krásnou princeznu. Milínka to nepřivedlo do rozpaků. Nakreslil fixem takovou šišatou věc a připsal tam: Krásná princezna, proměněná zlým kouzelníkem ve shnilou bramboru. A protože zlý kouzelník dovede v bramboru proměnit cokoliv, mohl dětem splnit i ty nejpodivnější nápady. Rád kreslil do památníků čáru, kterou prohlašoval za jeden ze zlatých vlasů děda Vševěda, někdy dokonca, jsa v dobrém rozmaru, nakreslil ty vlasy všechny tři. Přátelství a spolupráce s Milínkem vydržely dodnes. 

Na návštěvě u Neprakty, Petrklíč, 2000

Od srpna 1970 jsem kreslené vtipy uveřejňoval s podpisem Neprakta-Švandrlík. Stalo se, že nějaký čtenář nesouhlasil s jeho vtipem a napsal do redakce nevybíravý dopis. Na konci vyjádřil přesvědčení, že Švandrlík dělá tak blbé vtipy proto, že musel od mládí trpět výstředností svých pošetilých rodičů, když mu dali křestní jméno Neprakta.

Těžko se dá mluvit o člověku, s nímž jsem padesát let spolupracoval a znal ho skoro do detailu, ale který už tady není a nemůže k mému slovu připojit své vysvětlení. Vzpomínání na Miloslava není žádné pomlouvání, protože desítky let společného profesního i soukromého života mě snad opravňují k tomu, abych o jeho osobě přátelsky povyprávěl. Asi nikdo jiný ho nepoznal tak dobře jako já. Na začátku sedmdesátých let, kdy se z oficiálních míst zvedla vlna odporu vůči autorovi Černých baronů, jsem už dávno nebyl voják a o vojáky jsem se nijak neotíral, zatímco Miloslav byl ještě v aktivním věku, a tak jeho zpracování vojenské tématiky, i když dávno minulé, vojenské pány popudilo. Postarali se, aby Miloslavovi přestali uveřejňovat jeho literární díla. Evidentně z politických důvodů neměl skoro žádnou možnost výdělku, a tak vznikla příležitost zkusit spolupráci na kreslených vtipech. I já jsem se dostal do potíží, jen z jiného důvodu.

Dikobraz byl rozdělen na politickou a humoristickou část. I kovaným komunistům kolem tisku bylo jasné, že pokud mají náklad časopisu prodat a vydržet po delší dobu, musí být ta humorná část časopisu kvalitní; vtipy na imperialisty a kapitalisty nikoho zrovna moc ke koupi časopisu neinspirovaly. Značka Neprakta byla dobře prodejná a žádaná. Já jsem se dokázal s lidmi v redakcích vždycky dohodnout lépe než moji spolupracovníci. Žádný z nás, ani já, ani moji námětáři jsme nebyli v partaji, ani jsme nebyli nijak "odbojní", ale proti nim se někteří rozhodující činitelé stavěli častěji než proti mně.

Nápady na kreslené vtipy tvořil Švandrlík neumělou kresbou na osmerky papíru. Všechno, co ho napadlo, nakreslil. I když to byly ze začátku většinou blbosti, bylo toho tolik, že každý dvacátý, třicátý námět byl použitelný a postupně se to, hlavně získávaným zkušenostem, lepšilo. I tak se v dobách nejintenzivnější spolupráce, tedy v osmdesátých letech, uplatnil v průměru každý desátý nápad. Miloslavův potenciál byl neuvěřitelný, protože nakonec jsme spolu uveřejnili přes 25 tisíc kreslených vtipů. Stejně tomu bylo u námětů literárních. Napadly mě třeba příhody žáků základní školy někde v Posázaví a on se dal do psaní a stala se z toho na řadu let pravidelná dvoustránka "Příběhů Kopyta a Mňouka" v časopise Pionýr. Také podle vyprávění jednoho mého známého lékaře o působení v Africe napsal úspěšný románek "Doktor od jezera hrochů".

S Miloslavem jsme se scházeli několikrát týdně, ale málokdy jsme se vzájemně navštěvovali. On nerad chodil mezi lidi, a pokud jsem s ním nešel někam já, raději seděl doma na Chodově. V mé společnosti potkal spoustu lidí, šli jsme třeba po Václaváku a každých pár kroků nás někdo zastavil a dal se do řeči.  Většinou vyprávěli nějaké zajímavé nebo veselé příběhy a Miloslav z toho často čerpal náměty pro svá díla. Stačilo mu zapamatovat si situaci nebo jednoduchou zápletku příběhu a napsal o tom třeba celou knihu. Stávalo se, že přišel s nápadem zpracovat nějakou historickou událost, napsat o nějaké významné osobě, nebo popsat nějaký vynález či vědecký obor. Ptal se: "Víš o tom něco?"

"Samozřejmě, vím o tom všechno", a začal jsem mu vyprávět a postupně vykládat souvislosti a vztahy osob.

"Dobře, to mi stačí, víc nepotřebuji". Nechtěl slyšet celou událost, jen to úplně základní, případně ještě něco na malé obohacení příběhu a nic víc. To mu stačilo a mohl se pustit do vyprávění s osobitou fantazií. Stávalo se, že některé známé příběhy končily v jeho podání jinak, než je obecná povědomost. Čtenáři mají rádi neobvyklé závěry a Miloslavovi se to často dařilo. V tom bylo jeho kouzlo a dělal to dobře. Miloslav měl zvláštní poměr k penězům. Nikdy neshromáždil žádný majetek, i když během života, díky nesmírné píli, vydělal hodně. Žil spokojeně, sám nebyl nijak finančně náročný, ale svým ženám rád poskytoval komfort, který si mohl dovolit. To ho těšilo a stačilo mu to ke spokojenosti.

Od roku 1990 se Miloslav začal věnovat výhradně literární práci a o vymýšlení vtipů přestal mít zájem. Vtipy nebyly tak dobře placené a nakladatelé mu brali pod rukama všechno, co napsal. Miroslav byl plodný a nápaditý autor, povídek napsal tisíce, ale v poslední době byl schopen jednoduchý, i když vtipný nápad, rozpracovat do stostránkové knihy, takže to bylo hodně ukecané a vtip byl rozředěný. Ani jsem moc nestál o ilustrování těch nových kousků. Pro čtenáře jsme ale byli nedělitelná dvojice, tak se v dalších nekonečných pokračováních Černých baronů opakovaly moje staré kresby a v těch posledních dílech už byly místo ilustrací jen naše společné vtipy.

To ukončení spolupráce bylo postupné a nenápadné. Tím, že jsme se přestávali setkávat a Miloslav sám z domu moc nevycházel, začala mu chybět dosavadní inspirace z hovorů s lidmi, které jsme spolu potkávali. 

Herci, režiséři, redaktoři, literáti, doktoři - z každého při setkání něco vypadlo, každý se předvedl s nějakou zajímavou historkou nebo příhodou - to teď chybělo. Psal sice nadále pilně, ale už jsem v těch textech neviděl nic moc k ilustrování. Několikrát znovu napsal, respektive přepracoval nějaký ze svých starších námětů a nakladatel Cais mu to vydal v malém nákladu, ale už bez mých ilustrací a knížky žádný valný úspěch neměly.

Pro Jiřího Jandu, majitele jihlavského nakladatelství Madagaskar psal Švandrlík další "Neuvěřitelné příběhy žáků Kopyta a Mňouka" (celkem vyšlo 24 knih) a podle smlouvy jsem je všechny ilustroval, ale pro další tituly si našel novou ilustrátorku, svou přítelkyni Jarmilu Růžičkovou. Tím v podstatě naše dlouholetá spolupráce skončila."

 O Miloslavu Švandrlíkovi z knihy Tučná linka černou tuší, Jiří Winter a Jaroslav Kopecký, 2012

V roce 1979 napsal Miloslav o Winterovi: "Jiří Winter zvaný Neprakta má v občanském průkaze napsáno, že je malíř. Ve skutečnosti je ovšem kouzelník. Ačkoliv ho bedlivě sleduji již plných deset let, ještě se mi nepodařilo zjistit, kdy vlastně maluje. Když mu zavolám ráno kolem deváté, zvedne telefonní sluchátko jeho maminka a sdělí mi, že Jiří ještě spí. Zkusím to o hodinu později - a ejhle! Umělec se probudil, vykoupal, oblékl se a vytratil  z domova. Kam, to nikdo neví. 

Je také zbytečné po tom pátrat, protože stopy vedou kamkoliv. Jiří Winter se totiž zajímá o všechno a  dodnes jsem se nedozvěděl, jestli se také někdy nudí. Chodí na box i Pražské jaro, miluje dramata i šantány, setkáte se s ním v muzeu, v zoologické zahradě, na představení historického šermu i v čínské restauraci na chutném obědě. Vyzná se téměř ve všem a přátelé ho označují za chodící slovník naučný...

Jiří Winter se také kde s kým zná. Když se s ním postavíte na rušné ulici, zastaví se u něho nejméně dvacet lidí během půlhodiny. Deset  z nich mu potřese pravicí, zbývající prohlásí, že přijdou na návštěvu. Svůj slib splní, takže když volám Jiřímu večer, má obvykle hosty, kteří slouží jako zdroj inspirace. 

Kdy se ale rodí obrázky, pod nimiž bývám také podepsán, to na mou duši nevím. Jisté je, že Neprakta vytvořil národní a kdo ví, jestli ne evropský rekord. Nakreslil a časopisecky publikoval sedmnáct tisíc vtipů ( poté ještě dalších 18 000). Kromě toho iustruje knihy, spolupracuje s televizí, pořádá výstavy a jezdí  na besedy. 

Nepraktovo kresba je vždycky zasvěcená a plná pozoruhodných detailů. Je vidět, že ji vytváří znalec. Odborník marně hledá chyby. Neprakta se vyzná v historických krojích, zbraních i nábytku, dokáže zpaměti perfektně nakreslit mravenenčíka, lenochoda tříprstého, pterodaktyla nebo ichtyosaura,

I typy lidí jsou rozmanité. Nikdy si neusnaďňuje práci opakováním téhož pajduláka nebo nějakým neurčitým zamlženým prostředím. osobně se pokouším uvést ho nějakým námětem do rozpaků. Snad se mi to podaří během další, již osmnácté tisícovky."

O Jiřím Winterovi z knihy Průšvihy firmy Neprakta, Oldřich Dudek, 1997