O kresebném rukopisu Jiřího Wintera

"Winter je typem kreslíře, který se kvalitami svého rukopisu, jímž je obvykle silná obrysová čára, přizpůsobil požadavkům tisku, zejména novinových rotaček. Říká se obvykle, že svou silnou linou navazuje na Ladu, na jeho hrubozrnné "lidové" kresby. Ale při bližším pohledu shledáme rozdíl. U Lady vedle silných kontur, které jsou na "stínových" stranách ještě "kubisticky" zesíleny, nalezneme drobnější čáry charakterizační. U Wintera je užita silná linie, i k vkreslení podrobností a rozdílnou intenzitou slouží k rozlišení různých panoramatických vrstev. Je tedy záležitostí nikoliv charakteristiky a fyziognomie, ale kompozice. Snad i v tom se projevuje malířská a grafická škola Winterova. (Sám uvádí, že na něj měl vliv Felix Jenewein, zejména jeho návrhy oken, které počítají se zesilující mříží olověné výztuže). S monumentalizující silnou konturou zdánlivě kontrastuje Winterova záliba v bizarních detailech, která vychází z jeho fanatismu sběratelského a přírodovědného.

Téměř z každé kresbičky cítíme tento obdiv k přírodě a k rozmanitosti předmětů a věcí, k jejich bizarní tvářnosti a materiální podstatě. S tím souvisí záliba v nejrůznějších prostředích, historických i současných, tuzemských i orientálních, v nichž se Winter pohybuje s jistotou znalce. O jeho sklonu k bájím a mytologii svědčí figurky rusalek, vodníků, trpaslíků, které známe z pohádek, ale kteří (na rozdíl např. od ryze mytologického pojetí Schweigrova), vystupují u Wintera jako živí lidé. Není oboru lidské činnosti, který by se tento malíř nesnažil zachytit a výtvarně ho zvládnout. Nejde jen o snahu oživit tento svět, ale o umění se dívat, nazírat věci živýma, dětskýma očima, udivenýma a překvapenýma jejich podivuhodnou tvářností. Právě schopností takto se dívat získává Winter oblibu u diváka, zejména v době, kdy vnímáme takřka jen zprostředkovaně, a kdy čarovná schopnost pozorovat svět upadá málem v zapomnění."

"Samozřejmě, že mnohost produkce klade neobyčejné nároky na novost vidění a vzniká nebezpečí rutinovanosti, u Wintera však pozorujeme zvláštní napětí mezi detailem, uchopeným jako samostatná jednotka, a výrazem (smysl pro celek) a vyrovnanost kompozice si snad odnesl od starých japonských malířů), napětí, které vnáší do našeho světa, vnímaného až příliš povrchně a globálně, zvláštní radostnou dimenzi. A ještě něčím Winter připomíná humornou, obveselující tradici kresby a karikatury. Je to blízký vztah ke slovu k literatuře. Jeho kresba se přímo nabízí textu, anekdotě, vtipu. Není jeho ilustrací, ale je jeho součástí: Neslouží situaci, ale celkovému významu. Tyto figurky, vybrané z nejrůznějšího prostředí a z rozličných dob, jsou jakoby připraveny promluvit, dokreslit vtip pádnou pointou. Winterova kresba oddaně slouží anekdotě, a je proto vděčně přijímána nejrůznějšími vrstvami čtenářů,"