Slavíme Bedřichonoce!

Bedřichonoce - tak nazýval oslavu svého svátku a narozenin první námětář Jiřího Wintera - Bedřich Kopecný. Oslava začínala 1.března a často se protáhla na celý týden oslav u dobrého pití, u kterého Bedřich nikdy neseděl sám, ale s kamarády, přáteli a známými. Bez Bedřicha Kopecného by zřejmě nevznikla z recese vytvořená "firma" na výrobu kresleného humoru Neprakta. Co je hlavní, Bedřich byl Jiřího přítel a dobrý člověk. Na jeho počest slavíme od 1.3.  Bedřichonoce vzpomínkami z jeho života. Vidět je můžete na našem facebooku.

Bedřichonoce - tak nazýval oslavu svého svátku a narozenin první námětář Jiřího Wintera - Bedřich Kopecný. Oslava začínala 1.března a často se protáhla na celý týden oslav u dobrého pití, u kterého Bedřich nikdy neseděl sám, ale s kamarády, přáteli a známými. Bez Bedřicha Kopecného by zřejmě nevznikla z recese vytvořená "firma" na výrobu kresleného humoru Neprakta. Co je hlavní, Bedřich byl Jiřího přítel a dobrý člověk. Na jeho počest slavíme od 1.3. po dobu 7 dní Bedřichonoce vzpomínkami z jeho života. 

"S Bedřichem Kopecným jsme se poznali už za války, jako sběratelé orientálních kuriozit. Bedřich byl čítankový příklad bohéma. Nadaný, vtipný, urostlý fešák, výborný společník, vždy mírně, ale sympaticky přiopilý. Miloval bohatýrské flámy, třeba od svých narozenin 1. března do svého svátku 7. března slavil Bedřichonoce, nepřetržitě sem dní a nocí.

Bedřich Kopecný byl všestranně talentovaný člověk s pohnutým osudem. Dne 1.3.2024 to bylo 111 let, kdy se narodil první námětář Jiřího Wintera a zakladatel slavné dvojice, která samu sebe z recese nazvala Firmou na výrobu kresleného humoru Neprakta.

Takovéto výročí si zaslouží pořádnou oslavu. Výročí, které není ani trochu kulaté, naopak je špičaté tak, že už špičatější být ani nemůže. Stejně jako Bedřichův ostrý jazyk a jeho pověstné vtipy. Jiří o Bedřichovi říkával, že to byl typický hrdina - jako z filmu. Ničeho se nebál, do všeho se vrhal po hlavě…. Kterého z běžných občanů by napadlo přihlásit se dobrovolně k odstraňování min?

Bedřich Kopecný (při křtu dostal ještě jméno Kazimír) se narodil ve Vídni. Otec byl důstojníkem c. a k. armády. Po vzniku ČSR se rodina přestěhovala do Prahy, otec sloužil až do penzionování v Československé armádě, jako důchodce byl řadu let velitelem Vojenské plovárny v Praze na Klárově. Maturoval v roce 1931 na První české reálce v Ječné ulici. Ve škole získal znalost němčiny a francouzštiny, později se během prázdninových cest naučil italsky, španělsky a rusky. 

První námětář Jiřího Wintera, Bedřich Kopecný, studoval v letech 1931 až 1936 na ČVUT v Praze (inženýrské stavitelství), školu nedokončil. Po dvou letech vojenské služby (1937 – 1939) odešel do civilu v hodnosti poručíka čs. armády. Občanské povolání: novinář, kreslíř a spisovatel.Od srpna 1939 do května 1947 zaměstnán jako disponent fy. Orientální zajímavosti, Karlovo náměstí - Václavská pasáž. Popis činností: restaurátor, znalec orientálního umění a koberců. Zájem o kuriozity především z Orientu ho vedl ke studiu perštiny a arabštiny. Seznámil se s řadou výjimečných lidí (A. V. Frič – cestovatel, T. R. Field – básník, Jakub Hron – spisovatel …), v roce 1940 se spřátelil s mladým sběratelem starožitností Jiřím Winterem. Ten se od něj učil znalostem orientálních předmětů. Důstojnických zkušeností z prvorepublikové armády využil během Pražského povstání a ve dnech po něm. V červnu 1945 znovu vstoupil do armády, k ženijnímu útvaru. Při likvidaci staré miny utrpěl těžký úraz s následnou ztrátou všech zubů. Do civilu byl propuštěn v roce 1946, zprvu zaměstnán u svého švagra, kamenosochaře Antonína Žemličky jako kameník, několikrát hospitalizován ve vojenské nemocnici, zůstal natrvalo bez chrupu. 

Na podzim 1948 se znovu nechal zaměstnat v Orientálním bazaru u V. Kabáta na Václavském náměstí v pasáži Fénix.V politicky vypjaté době byl však v červnu 1949 odsouzen ku třem měsícům žaláře za "Zločin neoznámení trestních podniků" (§12, čl.1/2 z č. 50/23 Sb.); neoznámil policii povědomí o kontaktu jednoho hostinského s emigrantem. Patrně provokace ze strany StB. Trest (leden - duben 1950) vykonal jako horník na dole Fierlinger (dříve Mayrau) ve Vinařicích. O rok později nastoupil šestiměsíční brigádu v rudném dole v Mníšku pod Brdy. V červnu 1951 podle dekretu č.88/1945 Sb. (O všeobecné pracovní povinnosti - Akce "A") byl přidělen na rok do uranového dolu v Příbrami – Bytíz. Ve volném čase maloval pro tamní ochotnický soubor divadelní kulisy a také režíroval. Během práce na uranu utrpěl úraz – zranění tváře, s chronickými bolestmi, jichž se už nikdy nezbavil. První dvě fotografie zachycují Bedřicha coby studenta vysoké školy ČVUT. Píše se rok 1931. Fotografie zachycuje jeho společenský život v mládí. Jeho příběh je inspirativní. Ukazuje sílu ducha člověka, který i ve velmi složité době plné represe a křivd, může najít to dobré ve špetce humoru a zejména uvnitř sebe. Více se o jeho osudu můžete dočíst na našem webu zde. Toto místo využijeme vyprávění střípků z jeho neobyčejného života.

Bedřich byl o 11 let starší než Jiří Winter. Poznali se za války nad orientálními starožitnostmi a Kopecný mladého nadšence seznamoval s podivuhodnostmi z dalekých zemí, které ve svém krámku ve Václavské pasáži prodával. Časem vzniklo mezi oběma pevné přátelství. Jiří se stal trpělivým a dychtivým žákem vzdělaného Bedřicha, který již od třicátých let publikoval články, sloupky a kresby v českém tisku. Z více jak dvacetileté poválečné spolupráce pod společným jménem Neprakta je zřejmé, že oba tvůrci se kongeniálně doplňovali, přičemž sdílené poznatky a vědomosti dokázali přetvořit do téměř deseti tisíc uveřejněných kreslených vtipů. Bedřich Kopecný, "Malostraňák" tělem i duší, je dnes téměř zapomenut. Najde se ještě několik malostranských patriotů, kteří tohoto vpravdě renesančního člověka pamatují. 

Níže posíláme do světa fotografie chaty v Klínci. Slečna na fotografiích je Bedřichova veliká láska - slečna Míša. Bedřich pro ni napsal Pohádky pro slečnu Míšu. Ve fotografii naleznete Bedřichovu  milostnou báseň. Nevíme, zda byla určena zrovna slečně Míše. Bedřich byl štramák a slečnami obletovaný. Báseň ukazuje na Bedřichův literární talent a cit pro psané slovo. Dřevěná chata v romantickém místě je jedna z mála věcí, které po Bedřichovi zůstaly... V nedalekém Bojově měl chatu i Jiří. A ačkoliv do Klínce i do Bojova jezdil z Prahy vlak, Jiří i Bedřich často a rádi chodili pěšky. Považovali to za úplně samozřejmou a obyčejnou věc, vždyť to měli na chatu jen asi 30 kilometrů. Jiří říkal: 

"Hlavně se musí vyjít z Prahy pěkně brzy ráno, dokud není horko…" Nejlépe hned kolem půl šesté. Svižným tempem se dá taková trasa ujít za čtyři hodiny."

V neděli večer šli zpátky pěšky do Prahy. Na chatě si oba pánové užili krásné dny, plné veselé společnosti a legrace. Jiří i Bedřich si moc rádi vymýšleli situace, podobné Haškovým mystifikacím. Jako příklad poslouží jejich houbařská historie: Jiřímu se podařilo kdysi získat z přírodovědných sbírek Národního muzea vyřazené sádrové modely hub ve značně "nadživotní" velikosti. To bylo něco pro dva vtipálky! Když nastala houbařská sezóna a výletníci se rozjeli do lesů v okolí Prahy, Jiří s Bedřichem naložili do košíků obrovské sádrové modely a s naprosto vážnými výrazy se s nimi procházeli po lese, vzbuzujíce nevěřící úžas a závist ostatních houbařů. Na poslední fotografii je zachycena Bedřichem Trnová u Klínce (Bedřich byl také talentovaný výtvarník). Bedřich tam docházel si zatelefonovat. Obraz nese příznačný název V Trnové je telefon.

Příběh o odvaze, zubech a špetce ironie

Na konci války se Bedřich dobrovolně přihlásil k armádě a nebyl by to on, aby si nevybral ten nejtěžší úkol - likvidaci nevybuchlých německých min. Bohužel, jedna mina vybuchla těsně v jeho blízkosti a tlaková vlna způsobila, že mu popraskala zubní sklovina. A zuby bez skloviny se rychle začaly rozpadat. Naštěstí se Bedřich nacházel v zóně, kterou osvobodila americká armáda a byla zde stále v provozu polní nemocnice. Ta byla lépe a moderněji vybavená, než většina našich městských nemocnic a americký lékař Bedřichovi zasadil do dásní krásné, bělostné implantáty. Jedinou podmínkou bylo, že na ně musí nový šťastný majitel být opatrný a několik týdnů se živit jen kašičkami a polévkami, aby zuby řádně zarostly do dásní. Bedřich byl s novým, zářivým "americkým úsměvem" ještě větší fešák, než před tím a protože byl velmi společenský, vyrazil na místní venkovskou tancovačku. Tam upoutal pozornost děvčat, které mu zářivé úsměvy oplácely a také místních hochů, kterým se Bedřich naopak ani trochu nezamlouval. A když se jeden hoch nezdvořile osopil na svojí slečnu, která podle jeho názoru věnovala Bedřichovi přílišnou pozornost, rozhodl se Bedřich rázně mu vysvětlit, jak se má muž chovat k dámě.

Dopadlo to, jak už asi tušíte. Místnímu chlapci přišli na pomoc jeho kamarádi a Bedřich se nad ránem se vrátil zase bez zubů. Představa, že by se měl znovu vypravit za lékařem, který si dal s jeho novým chrupem tolik práce a měl z výsledku tak upřímnou radost, se Bedřichovi příliš nezamlouvala. Řekl si tedy, že to těch pár dnů či týdnů vydrží a až splní své povinnosti vůči vlasti, nechá si opravit zuby doma, v Praze. Týdny plynuly, nastal mír, americká armáda i se svými skvěle vybavenými polními nemocnicemi odjela a vše se vrátilo do starých kolejí. A Bedřich zjistil, že česká stomatologie implantáty udělat neumí (a mnoho let ještě umět nebude) a jediné, co mu může naše zdravotnictví nabídnout, je umělá nasazovací protéza. Mít ve 32 letech nasazovací zuby a na noc si je odkládat do skleničky na noční stolek se Bedřichovi ani trochu nezamlouvalo. Vzdorně se tedy rozhodl strávit zbytek života bez zubů a jak řekl, tak i udělal. Naučil se žít bez chrupu a podařilo se mu to tak dokonale, že to na vzhledu ani řeči téměř nebylo poznat. 

Posuďte sami podle fotografie. Ale pro zubní protézu, kterou mu vyrobil český zubař, přeci jen našel vynalézavý Bedřich praktické využití. Tehdy se v pražských hospůdkách (a nejen tehdy a nejen v pražských, že) vyskytovali lidé, kteří bedlivě dbali na to, aby ani kapka piva nepřišla nazmar a pokud někdo nechal nedopité pivo, hbitě ho zkonzumovali. Bedřich vymyslel báječné protiopatření - pokud si chtěl od piva odskočit, potopil do něj pro pobavení okolní stolní společnosti svojí zubní protézu, kterou pro tuto příležitost nosil stále sebou v kapse, a mohl si být jist, že pivo při návratu najde nedotčené. Na závěr si dovolíme citát:

Do blankytně modrounkého celofánu humoru lze zabalit ztrápené a krvavé součástky denních starostí.

Bohumil Hrabal

Tento příběh ilustruje Bedřichův život. V mnoha směrech tragický, ovšem pokud ho čte čtenář podobný Bedřichově typicky ironickému humoru, najde v něm vždy důvod se pousmát. Najde v něm špetku sarkasmu, nadhledu i vtipu.

Bedřichův život byl jako na houpačce, byl poznamenán těžkostmi režimu. Ostatně i Jiří měl jako umělec potíže a musel vybruslit z úskalí výtvarných témat. Je velmi těžké vměstnat celý život jednoho dobrodruha a umělce s velkým U do pár řádek. Faktograficky to umíme, ale život je daleko za hranou fakt. Na řádcích Jiřího Wintera, kde vzpomíná na Bedřicha, se rozprostírá život vedle Bedřicha barevně: 

Jezdil do své chaty v Klínci. tam jsme se v roce 1948 při lahvi ovocného vermutu dohodli, že založíme podnik na výrobu kresleného humoru. Vymyslet jméno firmy nebylo těžké.. Vymysleli jsme tehdy prvních deset vtipů. Většinou jsme do redakce chodili spolu. Václav Lacina pro nás vymyslel jméno čtvernožec Neprakta... Za dvacet let spolupráce, kterou skončilo Bedřichovo úmrtí, jsme uveřejnili tisíce vtipů a snad to v té pochmurné době nebyla práce zbytečná.

Od roku 1939 publikoval v denním tisku a v časopisech povídky, rozhovory, reportáže z cest a satirické črty, kreslil k nim vlastní ilustrace (Národní politika, Letem světem, Pražanka, Polední list, Pražský list, Nedělní list, Expres, Český dělník …). Uveřejňoval pod svým jménem a pod různými značkami. Po válce psal pro časopis Svobodný zítřek sloupek cestopisných reportáží s aktuálními postřehy smyšleného Sajída Abdula k politické situaci v poválečném Československu. U čtenářů oblíbené články vycházely jen do léta 1948. Kromě toho psal básničky, kulturní kritiky a písňové texty. V srpnu 1948 si do sešitu básní k textu písničky RAKETA poznamenal "Neprakta step". Je to první písemná zmínka názvu NEPRAKTA.  

Na přelomu října a listopadu 1949 založil spolu s Jiřím Winterem v chatě v Klínci Na Pinkousích č. 109 "firmu na výrobu kresleného humoru" nazvanou NEPRAKTA. Od prvního dne autoři zapisovali všechny vytvořené kresby pod pořadovými čísly s datem předání do redakce a datem uveřejnění. První vtip se značkou Neprakta uveřejněn 20. 11. 1949 v příloze Svobodného slova Kvítko. Během prvních měsíců tvorby se spolupráce ustálila na oboustranně výhodném poměru, Bedřich Kopecný vymýšlel náměty vtipů a Jiří Winter prováděl finální kresbu. Posíláme do světa vůbec první společný vtip a také ukázku tvorby poezie Bedřicha Kopecného.

Pro Svobodné slovo psal Bedřich krátké satirické postřehy, pohádky pro děti, pravidelný hlavolam do oddílu "Duševní čtvrthodinka" (1951 - 1961), z jeho textů vzniklo několik rozhlasových relací, africké pohádky "Kala Kala" četl v rozhlase Miloš Kopecký. Během dvaceti let "Neprakty" uveřejnil Bedřich Kopecný ve spolupráci s Jiřím Winterem deset tisíc kreseb; ze samostatné tvorby přes dva tisíce článků a ilustrací. V roce 1960 byli Kopecný s Winterem oceněni I. cenou ve výtvarné soutěži Festivalu humoru a satiry Haškova Lipnice. Základem hodnocení byly výstavy kreseb, uspořádané v předcházejících měsících v Liberci a v Praze. Při instalacích uplatnil Bedřich nevyčerpatelnou fantazii, když mezi vystavená díla umístil množství kuriozit z depozitáře muzea. Obě výjimečné výstavy získaly mezi diváky obrovský ohlas. Mezi nejúspěšnější expozice autorské dvojice patřily kromě zmíněných také instalace v Roztokách, v Plzni, v Praze, v Kodani, Moskvě, Paříži, putovní výstavy v Německu, v Polsku.

Dne 16. prosince 2015 byl Bedřichu Kopecnému rozhodnutím rady Městské části Praha 1 slavnostně předáno ČESTNÉ OBČANSTVÍ PRAHY 1 (In memoriam) za umělecký přínos a osobní statečnost. Insignie Čestného občanství převzala z rukou Oldřicha Lomeckého, starosty městské části Praha 1, paní Daniela Winterová. O nalezení hrobu a uchování památky Bedřicha Kopecného se zasloužilo hned několik lidí. Mezi nimi také Daniela Winterová, manželka Jiřího Wintera, která nechala urnu Bedřicha Kopecného i s jeho rodinou přemístit na hřbitov v Olšanech, aby Jiří Winter i Bedřich Kopecný měli opět blízko k sobě.