Zapomenutý poklad - titul Ještě máme, co jsme chtěli

Úryvek z knihy Ještě máme, co jsme chtěli...

Jiří Winter–Neprakta začal mít až neslušně málo práce. Nedostal se sice, jak se hned pohotově začalo šuškat, do velkého politického průšvihu, ale námětář Bedřich Kopečný definitivně přestal fungovat. Scházel se v pohostinských místnostech s překladatelem a satirikem Radovanem Krátkým, mnoho spolu pili a nadšeně hovořili o velkých literárních činech, které v brzké době uskuteční. Bedřich snil o velikém historickém románu, ačkoliv už nedokázal napsat ani korespondenční lístek. Vymýšlení námětů ke kresleným vtipům považoval za maření drahocenného času a jeho společník ho v tom trvale utvrzoval."

Světový umělec se nesmí rozptylovat prkotinami," říkal mu nad sklenkou tuzemského rumu, "protože tím trpí jeho osobnost! Teď sis dal úkol, hodný svého velkého talentu a musíš se na něj cele soustředit. Jinak bys napsal blábol, jako nám to předvedl Alois Jirásek!"

Bedřich s tím vřele souhlasil. Román o loupežníku Babinském se v jeho představách stále rozrůstal, bytněl a košatěl. Měl už více svazků než Dumasovy Děti revoluce. Škoda, že prozatím existovala pouze synopse, která zaplnila necelou stránku, napsanou ob řádku na stroji.

Jiří Winter, který měl až dosud pro kolegovy podivínské sklony mimořádné pochopení, začínal ztrácet trpělivost. Politické šrouby se všude utahovaly a o lidech kolem umění kolovaly fantastické historky. Kdo se v této době odmlčel, třeba jen kvůli operaci žlučníku, mohl se snadno dožít příkrého zatracení. Vždycky se našel někdo, kdo pohotově rozšířil zaručeně pravdivou zprávu o jeho závažném konfliktu se stání mocí, nebo stranickou hierarchií. Winter naléhal na Bedřicha, aby se vzchopil, ale ten pravil pateticky: "Jsem starý chorý muž, zřejmě již nad hrobem. Mám-li splnit to, co jsem si na tomto světě předsevzal, nemohu se zabýval malichernostmi. Titěrnosti a směšné detaily mě již nezajímají. Musím se plně soustředit na svůj životní román. Múzy kolem mne nervózně poletují, v hlavě mi ustavičně kolotá a já cítím, že se teprve nyní setkávám s pravou a hlubokou uměleckou inspirací, která mě přivede k branám úspěchu!"

Bylo zbytečné mu něco rozmlouvat. Winter pochopil, že spolupráce s Bedřichem skončila. Nechal svého dlouholetého druha meditovat nad tuzemským rumem a rozhodl se změnit námětáře. Obrátil se na Kefalína, jemuž vymýšlení gagů nebylo cizí....Pro toto spojení byla právě teď nejvhodnější chvíle, protože Kefalín po zralé úvaze zjišťoval, že se v nejbližších letech jako spisovatel nemůže uživit. V nakladatelstvích mu dávali najevo, že není tím nejvhodnějším autorem pro následující období, které musí být ofenzivně socialistické. Ani v televizi to nevypadalo příliš nadějné, ale za to se právě z rozhlasu ozval Karel Bradáč. Napsal Kefalínovi, že má zájem o povídky, scénky a popřípadě i o celé kabarety, které by vtipným způsobem obrážely novou politickou situaci. Nelze se tudíž divit, že Kefalín Nepraktovu nabídku bez zdráhání přijal. Honoráře, vyplácené za obrázky, byly sice malé, ale za to pravidelné. Díky jim bylo možno prozatím odložit prodej chaloupky, o kterémžto východisku s Evinkou vážně uvažoval...Kefalín s Nepraktou jeli do Bratislavy. Ne na normální výlet, ale proto, aby účinkovali v televizním pořadu Vtipnější vyhrává. 

Kefalín s radostí uvítal nabídnutý honorář, zatímco Neprakta upřednostňoval možnost "vystrčit čumák na veřejnosti". Registroval kolem sebe zvýšený počet fám a dohadů, které nevěstily nic dobrého. Často diskvalifikovaly nebo aspoň výrazně poškodily ty, jichž se týkaly."Slávu nám to nepřinese," konstatoval Neprakta před vystoupením, "ale leckdo si všimne, že ještě smíš vylézt na obrazovku. Dojde to třeba i některým ustrašeným redaktorům, kteří se před tebou přestanou schovávat."

Seriál Vtipnější vyhrává nepatřil k uměleckým skvostům, ale držel se na obrazovce celou řadu měsíců. Spočíval v tom, že populární umělci soutěžili ve vyprávění vtipů. O jejich úspěšnosti rozhodovala hlasitost a délka smíchu přítomného obecenstva. Vypravěči anekdot pak ještě přidávali něco z toho, čím si vydobyli popularitu. Zpěváci zpívali, tanečníci předvedli pohybovou kreaci, herci zahráli scénku. 

Kefalín si tedy připravil několik anekdot a navíc sepsal veselou povídku, kterou hodlal přečíst. Neprakta ji oilustroval šestadvaceti obrázky. Dal si záležet a s pečlivostí sobě vlastní, je vyvedl na velký formát. Za jeden obrázek očekával honorář dvě až tři stovky, při čemž pochopitelně věřil v příznivější možnost. O tom se ovšem mělo rozhodnout až v Bratislavě.

Cesta proběhla bez problémů a v televizi se setkali s milým přijetím. Bez potíží absolvovali zkoušku, popovídali si se spoustou lidí a normálně proběhlo i představení, na kterém se za 25 Kčs nudilo několik desítek studentů. Bylo dost obtížné přinutit je k salvám srdečného smíchu. Nakonec se to jakžtakž podařilo a pan režisér, jemuž se zde říkalo Fellini, byl spokojen. Za jeho zády však došlo k ostudnému zločinu. Někdo zcizil balík Nepraktových kreseb a následné pátrací akce k ničemu nevedly. Ani jeden z šestadvaceti obrázků nebyl nalezen. Režisér i produkční se tvářili, jako by jim právě shořel jejich vlastní rodinný domek, žalostně naříkali i pobouřeně láli neznámému pachateli, ale Mistr se spokojeně usmíval. "Takové věci se mohou přihodit," konejšil nešťastné pořadatele. "Jde jen o to věc co nejrychleji napravit. Bývá zvykem, že v takových případech autor dostane dvojnásobek smluveného honoráře. To je běžná praxe ve všech redakcích. Ztratilo se 26 obrázků. Za použití každého z nich mi dlužíte 300 Kčs, to je celkem 7.800 Kčs. Přesně tolik mi zaplatíte i za jejich ztrátu, takže mi pošlete v nejbližším výplatním termínu 15.600 Kčs a budeme spolu vyrovnáni. Dobré účty dělají dobré přátele." Všem se toto řešení velice zamlouvalo. Režisér poděkoval Nepraktovi za velkorysost a laskavost, s kterou nepříjemnou záležitost přešel. Rozloučení bylo stejně srdečné, jako přivítání, ba ještě srdečnější.

Za čtrnáct dní dostal Neprakta od bratislavské televize místo patnácti tisícovek tento dopis: "Drahý majsterko! Je nám ľúto, ale v Bratislave nie je boha, ktorý by to zaplatil!"A tak majsterkovi nezbylo nic jiného, než tento dopis vzít a uložit do svých bohatých sbírek.

Knihu l ze zakoupit v antikvariátech například zde: 📙 Ještě máme, co jsme chtěli - Miloslav Švandrlík (1991, Rozmluvy)

Více o knize na Databáze knih ZDE