Životopis

Jiří Winter

(* 12. července 1924, † 30. října 2011)

MLÁDÍ

Narodil se v Holešovicích. Otcova sklenářská a rámařská živnost a blízká papírna mu skýtaly množství papírových odřezků k pokreslení. Po otevření zoologické zahrady v Troji měl na výběr i živé modely. Rád doprovázel otce, často volaného do ZOO k zasklívání terárií.

"V Plynární ulici, kde je dnes stanice metra "Nádraží Holešovice" stál dům a v něm krám s firmou: Karel Winter, sklenářství a rámování obrazů. Tady jsem prožil dětství a mládí, ale nenarodil jsem se tu. Mladá sklenářský mistr byl totiž z těhotenství své choti značně nervózní, a když se blížil porod, poslal ji k jejím rodičům, kteří měli domek v Bubnech. Třikrát denně tam přiklusal a zapískal pod okny, někdo z příbuzných vykoukl a zavrtěl hlavou, jako že ještě nic. Takhle pendloval na trase Holešovice – Bubny čím dál tím nervóznější tatínek celý týden, až konečně v sobotu mu z okna oznámili, že má kluka. Protože věděl, co se sluší, rozběhl se na Bělského třídu, kde byl slavný cukrář Král, nakoupil tam spoustu dortů a obřadně se dostavil ke své ženě. Ta byla dost utahaná a novopečený otec, spokojený, že to dobře dopadlo, si k ní sedl na postel a povídal a tlachal a při tom všechny ty dorty s prominutím sežral. Však mu to manželka i po letech občas vyčetla."

úryvek z knihy Na návštěvě u Neprakty, Petrklíč, 2000

V září 1930 nastoupil do 1. třídy v Jablonského ulici a od 5. třídy chodil na sedmiletou reálku v Dušní na pravé straně Vltavy. Začal poznávat ruch velkého města. Lákaly ho všemožné městské atrakce, staropražské poutě, a rozličná muzea. Při návštěvě Náprstkova muzea viděl na vlastní oči předměty, o nichž četl v klukovských knížkách. Poznal, že na něj exponáty magicky působí a etnické kuriozity se staly jeho zájmem na celý život. 

"Říká se, že zážitky z dětství ovlivní člověka na celý život. Asi to bude pravda. Od dětství jsem miloval trhy, podívanou, biograf, atmosféru poutí a posvícení. Těch bylo v Praze plno. Na jaře slavná pouť matějská a josefská, posvícení václavské, havelské, martinské a další, celý prosinec vánoční trh na Karlově náměstí., atrakce, které bylo možno navštívit jen za posvícení. Okouzlovalo mě panoptikum voskových figur, byl tam i lev, který zakousl svou velitelku, aby se nemusela provdat za nemilovaného muže."

úryvek z knihy Tučná linka černou tuší aneb nepraktické vzpomínání– Jiří Winter, Jaroslav Kopecký, Epocha, Praha, 2012

Obdivoval práci významného entomologa doktora Jana Obenbergera, profesora Karlovy University a pracovníka Národního muzea. S muzeem desítky let spolupracoval, kooperoval na různých výstavách - především v Náprstkově muzeu a několik let se podílet na antropologickém průzkumu ostatků významných panovníků, prováděném profesorem Emanuelem Vlčkem. Až do roku 1962 bydlel činžovním domě na rohu ulice Rajské a Plynární. Otec Karel měl ve dvoře sklenářskou dílnu. Z ní si Jiří, po zrušení živnosti v roce 1950 zbudoval svůj ateliér. Dům byl v roce 1973 zbořen a na jeho místě stojí vestibul stanice metra C - Nádraží Holešovice. Jedině velký strom, rostoucí před domem, zůstal na svém místě.

II. SVĚTOVÁ VÁLKA

Školu v Dušní ulici zabrali po okupaci nacisti a Jiří dostudoval reálku na Malé Straně. Maturoval za heydrichiády v roce 1942. Chtěl studovat přírodní vědy, ale vysoké školy byly zavřené. Nabídla se příležitost studia na Střední grafické škole na Smíchově, kde vyučovali profesoři z UMPRUM a Akademie. Jeho vyučujícími byli Ferdinand Rubeš a Svatopluk Klír. Dostalo se mu prvního odborného vzdělání v grafických technikách, fotografii i typografii. Navštěvoval soukromé hodiny kresby a malby, včetně aktů. Pro pozdější práci pro noviny mu byli vzorem Vratislav Hugo Brunner, malíř a karikaturista s dokonalou linku novinové kresby a Felix Jenewein, malíř, ilustrátor, proslulý vitrážemi pro kostely. Jeho obrazy vynikaly silnou obrysovou linkou, připomínající olověné pásky v kostelních oknech. Jejich vlivy jsou na Winterově kresbě patrné.

Spolužáky na Grafické škole byli Alena Ladová, Jitka Forejtová, Jaroslav Lukavský, Václav Sivko nebo Mikuláš Medek. V "takové krásné společnosti" bylo Jiřímu dopřáno pobývat jen jeden školní rok. Jeho hlavním inspiračním zdrojem se stává Josef Lada.  V srpnu 1943 obdržel výzvu k nástupu válečného průmyslu; ročník 1924 byl totálně nasazen ve válečné výrobě, konkrétně dostal umístěnku do letecké fabriky Letov v Letňanech. Na pracovním úřadě si vyjednal práci v zámecké zahradě v Troji. Stal se pomocníkem vrchního zahradníka, u něhož získal obdiv nejen znalostmi přírody, ale i dobrou komunikací se vzdělanými návštěvníky zámku v češtině či němčině. Udržoval známosti s odbornými pracovníky Národního muzea, které znal ze studentských let a pro které vykonával různé služby i během totálního nasazení.

Jiří měl ve sbírce staré, ale funkční zbraně, s nimiž bylo možné se zapojit do odboje. V srpnu 1944 ho zatklo gestapo. Obžaloba za přechovávání zbraní hrozila trestem smrti, nakonec pro mladého sběratele znamenala "jen" šestiletý trest vězení. Postihla však také rodinu. Jiřího odvezli do věznice v Bernau v Bavorsku, kde zůstal až do osvobození tábora Američany. S několika spoluvězni se vydal pěšky do Prahy. Dramatická anabáze skončila po několika stovkách kilometrů pěší chůze na nádraží ve Volarech a posléze na pražském Hlavním nádraží. Během května se z bavorského vězení i vrátila matka. Otec židovského vyznání zemřel během výslechů na Pankráci. Většina ostatních příbuzných z otcovy strany zahynula v koncentračních táborech. 

POVÁLEČNÁ LÉTA

V prvních letech se Winter živil příležitostnými kresbami či malbami pro přátele. Především spoluvězni si přáli mít zachycenou některou ze situací, kterou v lágru zažili nebo byli svědkem. Hlavním zdrojem výdělku byla sklenářská živnost po otci. V lednu 1946 byl přijat ke studiu na Přírodovědecké fakultě UK. V říjnu 1947 narukoval na zkrácenou vojenskou službu kterou ukončil v dubnu 1948. Návrat z vojny znamenal znovu nutnost řešení existenční otázky. Občas se vyskytla možnost nějaké ilustrace pro noviny, ale otcovo sklenářství muselo syna a vdovu finančně, alespoň skromně, zabezpečit. Tak už nezbývalo peněz na univerzitní studie a Jiří fakultu nikdy nedokončil.

ZALOŽENÍ "FIRMY" NEPRAKTA

S Bedřichem Kopecným se Jiří Winter setkal v roce 1940 na aukci starožitností. Bedřich byl sběratelem  starožitností, restaurátorem koberců v Orientálního bazaru a příležitostným novinářem, přispívajícím do protektorátního tisku. O 11 let starší Bedřich navázal s Jiřím celoživotní přátelství. Po roce 1948 se soukromému podnikání přestávalo dařit. Bedřich přišel o zaměstnání a Jiří, přestože byl účastníkem protifašistického odboje a obdržel za to vyznamenání, musel sklenářství a obchod opustit. Úspěšným se stal nápad vytvořit dvojici, která bude dělat kreslený humor. Vtipy v novinách byly žádaným artiklem a mladých tvůrců bylo málo.

Nápad zhmotnili v dušičkových dnech roku 1949. Na štítku sešitu, kam si oba tvůrci kreslených vtipů začali zapisovat své výtvory je uvedeno: "Neprakta zal. 31.X. - 1.XI.49". První sešit záznamů začal psát Kopecný, nadále všechny vytvořené kresby evidoval Winter; poslední záznam je pod číslem 28.560 z roku 1999 (tím Winterova tvorba neskončila, jen ty další obrázky už nezapisoval).

Pod značkou Bpk byla 20. září 1941 uveřejněna v Pražských listech Kopecného povídka Černé kombiné, kde píše o Viktoru Toužimském, majiteli prádelny Špínotechna. Samotný název "neprakta" se prvně objevil v Kopecného písničkovém textu Raketa, označeném jako neprakta fox v srpnu 1948.

DÍLO

Od samého začátku společné práce byli Nepraktové velmi pilní. Už 3. listopadu donesli do Svobodného slova první tři kresby a příští čtvrtek předali redaktorovi Peroutkovi dalších 21 vtipných obrázků. První vtip Neprakty byl uveřejněn v příloze Svobodného slova Nedělní odpoledne 20. listopadu 1949. 

Od prvních dnů se ustálil způsob tvorby. Bedřich dodal Jiřímu načrtnutý námět vtipu a ten vytvořil finální kresbu. Zprvu obcházeli redakce s nabídkou již hotových kreseb, po několika letech, kdy už se firma zavedla, vybírali si redaktoři z dodaných námětů a teprve ty přijaté se dočkaly charakteristického ztvárnění.

Úspěšně zahájená spolupráce začala zkraje roku 1950 zadrhávat. Kopecný byl po provokaci Stb odsouzen k 6 měsícům žaláře a z vězení posílal náměty nepravidelně. Winter se věnoval ilustracím pro nakladatelství Naše vojsko, vydávající odborné publikace SVAZARMu (Svaz spolupráce s armádou). Využil znalostí přírody a pečlivě ilustroval několik chovatelských knih, především z oborů kynologie a včelařství. Poté, co Kopecný z osobních a pracovních důvodů na celkem 23 měsíců zcela rezignoval na dodávání námětů, ilustroval Winter pro zmíněné nakladatelství 20 titulů. Jednalo se o populárně vědecké publikace, ale i odborné knihy, např. Kynologická příručka, Chov foxteriérů, Výcvik sáňových psů, Umění pochodovat, Letadlo a raketa, Olověný akumulátor, Teorie a technika bezmotorového létání, Slavná historie sovětské dělostřelecké vědy a techniky nebo Vítězství v Bělorusku. Knihy sice vyšly vzhledem k dlouhým nakladatelským termínům až v letech 1953 a 1954, ale vyplacené zálohy stačily pokrýt náklady rodiny.

Od roku 1953, kdy začala experimentálně vysílat Československá televize, se Winter etabloval jako žádaný ilustrátor programů. Nepříliš dokonalá zobrazovací technika vyžadovala jednoduchou kresbu s dobře viditelnou linkou a Winterovy obrázky byly pro televizi vhodné. Uváděly vysílané programy, zaplňovaly technické přestávky. V momentech častých poruch byl divák Nepraktovým obrázkem informován, že "Závada není v jeho přijímači". Spolupráce s televizními studii v Praze, Brně a Ostravě pokračovala v podstatě až do konce tisíciletí.

Čtenáři, preferující vtipy o zvířatech, rytířích či obyčejných lidech na úkor satirických šlehů na adresu "válečných štváčů", si humor Nepraktů oblíbili a redakce se postupně naučily své listy doplňovat lidovějším humorem.

Jedinečnou platformou byl satiricko-humoristický časopis Dikobraz, do něhož Nepraktové přispívali již od roku 1949, zprvu vydávaný odborovou organizací ROH, následně pod vydavatelstvím ústředního výboru KSČ. Počet periodik, kde se Nepraktovy vtipy během řady desetiletí objevily se blíží ke sto padesáti položkám. Jsou to skoro všechny populární časopisy a denní tisk, vycházející na území Československa od padesátých let až do přelomu tisíciletí.

Ranné kresby názorně zobrazují vývoj Winterova kresebného stylu - od jednoduché, až naivní anekdotické kresby, dostává ke kresbě složitější, s řadou detailů a drobných kresebných vtípků. Vzhledem k nedokonalé reprodukční technice zinkových štočků se především u rotačního tisku se musel vyrovnat s problémy neúplného pokrytí tiskařskou černí či naopak slití barvy do nečitelného černého fleku. Obrázky se tiskly velmi malé, někdy i velikosti dopisní známky, tak Winter musel najít způsob, aby byl obrázek čitelný a čáry se neslily nebo se neztratily a jak zachytit všechno důležité pro pochopení fóru.

Doba, kdy jsem začal spolupracovat s tiskem, humoru nepřála. Měřítkem kvality kresleného vtipu bylo, co říká dvouletce, pětiletce, budovatelskému úsilí. Když neříkal nic, neotiskli jej, nebo vyšel děsně mrňavý. Připočteme-li k tomu zastaralé stroje a špatný novinový papír, musel jsem, aby obrázek byl i po zmenšení čitelný, kreslit hodně zjednodušeně a tlustou čarou. Můj rukopis tedy vznikl vlivem poměrů v naší polygrafii. 

úryvek z knihy Na návštěvě u  Neprakty, Petrklíč, 2000

Vždy si zakládal na tom, že výrazy tváří jeho postav odpovídaly situaci a záhy zavrhl způsob, který karikaturisté často užívají k zesměšnění obrázku nějakou anatomickou nesrovnalostí. Zůstal u velikých nosů příznačných jeho figurkám, ale přísně dbal na anatomii. Aby postavička školního dítka byla na první pohled žákem, aby dívky byly vnadné a žádoucí, báby a dědkové měli náležité atributy stáří. Puntičkářsky si zakládal na správném zobrazování přírody. Nakresleného brouka mohl na kresleném vtipu každý entomolog náležitě určit, zvířata si byla "podobná" i když všechna ta flora i fauna měla lidský výraz: směje se, mračí, smutní či přemýšlí... Miloslav Švandrlík se snažil Jiřího Wintera nachytat a do námětů vtipů často zahrnoval všelijaká exotická zvířata s nadějí, že tapíra, ptakopyska nebo ochechuli malíř nezvládne. Zvládl to vždy na výbornou a čtenáři kromě obveselení dostali i malou dávku poučení.

Jiří Winter si zakládal na historické správnosti zachycené situace. Dbal, aby v oblečení i vybavení dam i pánů na obrázku vše odpovídalo příslušné době, rovněž i detaily pozadí, i když to pro pochopení vtipu nebylo důležité.

Pohled na Nepraktův obrázek vždy činil radost. Poznatky o renesančních oděvech čerpal například z ilustrací knihy Přebohaté hodinky vévody z Berry, módu současnou sledoval na módních přehlídkách nebo na pražských ulicích. Nedělal si poznámky, díky výborné paměti, včetně té vizuální se mu odpozorované věci při kreslení vybavily. Kopecný byl vzdělaný a sečtělý, znal několik jazyků včetně latiny a arabštiny a rád do svých námětů promítal zajímavé situace z oblasti filozofické, umělecké nebo literární. Chtěl se věnovat větším monotematickým cyklům na motivy z pravěku, antiky, středověku... s cílem v budoucnu vytvořit Nepraktycké dějiny lidstva. Z velkých plánů vyšla jen kniha starořeckých Motivů z amfor, soubor středověkých Mužů v plechu zůstal nedokončen a ostatní knižní návštěvy minulosti jsou jen kompilacemi kreslených vtipů, vycházejících během let v různých časopisech.

Jiří Winter se významně zapsal do kulturního života Československa druhé poloviny 20. století. Vynikal encyklopedickými znalostmi v mnoha oborech - přírodovědných, historických, národopisných, uměleckých či filozofických. Jako dobrý vypravěč býval zván na různé besedy s veřejností, často vystupoval v televizních diskusích. Ze svých etnografických nebo antropologické sbírek zapůjčoval zajímavé kusy jako exponáty výstav Národního či Náprstkova muzea v Praze.

Na Winterových knižních ilustracích lze jednoduše sledovat zněny a vývoj Winterova kresebného stylu a způsobu vyjádření myšlenky. Kresba zůstala napohled jednoduchá, ale autor měl možnost zkoušet, co tučná a někdy i toporná linka dokáže vyjádřit. Od jednoduché pérovky, skoro slabikářového provedení se vyvinula k nenapodobitelné formě. Mnoho začínajících karikaturistů se pokoušelo kreslit v Nepraktově stylu, ale málo komu se to zdařilo. Všechny charakteristické rysy zůstávaly, ztrácela však "slabikářovou" podobu a rozvíjela se do osobitého stylu. Také tématika vtipů se během let výrazně změnila. Náměty Bedřicha Kopecného měly intelektuálnější charakter a pro pochopení vyžadovaly od konzumenta větší kulturní rozhled. Z toho období pochází velké množství vtipů beze slov. Když se na Bedřícha Kopecného místě úspěšně etabloval spisovatel Miloslav Švandrlík, začal Winter kreslit více zvířat, pohádkových bytostí a strašidel, vtipy využívaly slovní hříčky nebo byly rovnou kreslenými anekdotami. Navíc vzhledem k uvolňujícím se společenským poměrům se na kresbách vyjímaly i více či méně odhalené slečny. Kreslíř si vytvořil pohledný typ ženského těla, někdy s nadmíru vyvinutými vnadami mimo anatomické možnosti, leč takový profil půvabných dívek se stal pro Nepraktu typickým a jedinečným.

Vypráví se, že na nejmenované klinice plastické chirurgie si mohly klientky vybírat tvary žádaných poprsí dle Nepraktových obrázků.

Žena byla pro Wintera inspirací nejen v kresebném pojetí, ale i v ostatních jeho činnostech, kterými zasahoval do veřejného prostoru. Obliba čehokoliv ženského je na jeho aktivitách znát. Býval zván jako odborník do porot různých soutěží krásy (nejen ženské, rovněž i krásy psů či koček). Rád se věnoval ženskému aktu, měl v tomto směru jistě mnoho zkušeností a za odborníka byl považován zcela po právu.

Na počátku devadesátých let se z Winterovy kresby začíná ztrácet onen charakteristický prvek - doprovodný fórek skrytý v kresbě. Také linka je roztřesenější, topornější, a barevná stránka kresby už není tak hravá jako v minulosti. Dozajista je jednou z příčin i horšící se zdravotní stav autora. Začínající období bylo novým impulsem pro Nepraktovu tvorbu. Ve změněných politických a kulturních poměrech zanikla řada periodik, do nichž Winter pravidelně přispíval, včetně Dikobrazu. Sice byly na trhu nové tiskoviny, ale kreslený humor se z jejich stránek pomalu vytratil. Na náměty přítele Ladislava Bezděka začal uveřejňovat erotické vtipy a oblíbené, dosud netištěné smyslné obrázky. V časopisech Sexbox, Pardón či NEI report bylo v každém čísle hned několik Winterových kreseb. Pro Sexbox napsal sérii článků z historie sexuality pod názvem Letem erotickým světem s mnoha vyobrazeními milostných situací ze sbírek, především japonské a čínské provenience. Na obálkách křížovkářského čtvrtletníku Křížem krážem a magazínu Super křížem krážem byly Nepraktovy lechtivé kresby uveřejňovány celých 11 ročníků (1994-2003). Pravidelnou spolupráci redakce časopisu částečně ukončila v roce 2003, Protože výtvarník nebyl schopen dodávat kresby v termínech a v kvalitě, na jakou byli čtenáři a Nepraktovi příznivci zvyklí, byla spolupráce ukončena. Dalších šest let vytvářel obálky Winterův "žák" René Janoštík z koláží ze starších Nepraktových vtipů, posléze navázal na Nepraktovský syžet vlastními kresbami pod značkou Renda. Mimo jiné vytvořil na zadání soukromého sběratele několik "nových" rytířských erbů podle nalezených námětů Bedřicha Kopecného, které Winter odložil nebo z nějakého důvodu nerealizoval.

Švandrlíkovo místo námětáře kreslených vtipů zaujal v roce 1994 Emil Schneider, novinář na volné noze a dlouholetý obdivovatel Nepraktovy tvorby. Časopisecké portfolio se rozšířilo o tituly Tina, Žena a život, Blesk a Rytmus života. Po roce 2003 Winter ztrácí schopnost vytvářet nové kresby a postupně ukončuje spolupráci se všemi redakcemi a nakladatelstvími. Až do svého odchodu do výtvarnického nebe se pro vlastní potěchu věnuje kolorování starších kreseb a zhotovování kopií obrázků, které se mu během let někde poztrácely. Nakreslil jich několik desítek a s obdivuhodnou přesností původní kresby, i když ji neměl už dlouho k dispozici. 

Za téměř 55 let intenzivní tvorby získal Jiří Winter Neprakta několik významných ocenění. Prvním a pro další umělecký rozvoj velmi důležitým uznáním bylo 1. místo ve výtvarné soutěži II. Haškovy Lipnice v roce 1960. Ve velké konkurenci získali Nepraktové ocenění i na dalších ročnících Festivalu humoru a satiry a v Krajském nakladatelství jim vyšly celkem 3 knihy výběru kreslených vtipů. V následujících letech patřila značka Neprakta vždy na první příčky žebříčků popularity dle hlasování čtenářů československých časopisů. Anketu o Zlatý osten Dikobrazu vyhrál Neprakta celkem třikrát (1984, 1986 a 1987) a dvakrát se umístil na druhém místě (1983 a 1985 - vždy za Vladimírem Renčínem), ve dvojici s Miloslavem Švandrlíkem několikrát zvítězili v hodnocení čtenářů dětských časopisů. Uznání přicházela i ze zahraničních výstav a festivalů, například Stříbrná loď z filmového festivalu v Buenos Aires v roce 1965 nebo Zlatá medaile SATIRA 1978 na světové výstavě v Moskvě.

V květnu 1981 byl Jiřímu Wintrovi udělen titul Zasloužilý umělec. Taková ocenění se udělovala jen opravdu zasloužilým za angažovanou tvorbu; v Nepraktově případě bylo vyznamenání chápáno jako ocenění nejen jeho díla, ale zařazení "humorné kresby" mezi umělecké disciplíny a uznání všech ostatních československých karikaturistů za umělce. Onoho 6. května převzali titul kromě těch režimem oceněných i umělci uznávaní širokou veřejností: sólistka opery ND Jana Jonášová, houslista Václav Hudeček, výtvarník a sklář Stanislav Libenský, malíři a grafici Jaroslav Lukavský a Jiří Švengsbír, houslař Vladimír Pilař, režisér Ludvík Ráža či zpěváci Eva Pilarová a Karel Hála.

V květnu 1983 byla Jiřímu Winterovi udělena Cena národního výboru hl. m. Prahy za "společensky angažovanou tvůrčí práci v oblasti karikatury a kresleného humoru". Salonní akademie kresleného humoru udělila v roce 1988 Winterovi titul HUDr. (Doctor Humoris Causa) a Česká unie karikaturistů Řád bílé opice za celoživotní přínos české karikatuře (2004).

Po listopadu 1989 se v tisku zveřejňovaly různé seznamy skutečných i domnělých agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti. Objevila se mezi nimi i Winterova osoba s krycím jménem Gráf. Winter, jako osobnost veřejně známá nejen doma ale i v zahraničí, byl dozajista dlouhou dobu v hledáčku této tajné organizace. Rozsudkem z roku 2011 byl Winter od nařčení ze spolupráce očištěn a jeho uvedení v evidenci Stb prohlášeno za neoprávněné.

Celé Winterovo dílo bylo posléze zahrnuto mezi rekordy a kuriózní počiny, když mu pelhřimovská agentura Dobrý den vystavila v roce 2001 Certifikát o vytvoření českého rekordu za uveřejnění 35.000 kreslených vtipů a navrhla zápis do Guinnessovy knihy rekordů.